Speciality z Laosu

Nudu pobytu měla zpestřit přátelská setkání s místními školáky. První uspořádala česká strana. Scénické pásmo lidových písní a tanců, proložené recitací angažované poezie, vzbudilo zdvořilou pozornost, hůř ale vyzněla večeře. Kuchařky z české školní jídelny se chtěly blýsknout osvědčenou svíčkovou, malí orientálci však omáčku jen obezřetně pováleli na jazyku a talíře odsunuli. "Věří, že je to moc dobré, ale bojí se, že by jim po tom nebylo dobře," překládal tlumočník.

Před laoským večírkem, který se konal za týden, zapřísahali čeští učitelé své žáky, aby se aspoň tvářili, že jim chutná. Když po písních, tancích a recitaci přišly na stůl misky zeleninové omáčky a talířky s masovými kuličkami obalenými ve strouhaném kokosu, zdálo se, že se nikdo nemusí přemáhat.

Pokrm vypadal opravdu vábně a Laosánci se jím také začali vesele cpát, jenže české děti po ochutnání obracely oči v sloup a lapaly po dechu, jako by polkly žíravinu. Jídlo obsahovalo spoustu pálivé papriky, ale kupodivu pálilo ještě víc než jakákoli paprika sama o sobě. Když ochutnal ředitel české školy, obrátil se na tlumočníka se zaťatými čelistmi a slzami v očích. "Chuť bude určitě znamenitá, jenže se pro samý říz vůbec nedá rozpoznat," sípal.

Hotýlek, v němž Laosané pár týdnů bydleli a vařili, vedl světaznalý muž, bývalý lodní kuchař. Historku pak dával léta k lepšímu s odborným vysvětlením, že česká kuchyně je mírná a nevýrazná jako zeměpisné pásmo, kde vznikla. Právě proto může být pro národy z ohnivějších krajů, kde je třeba žaludek ostře nastartovat, opravdu těžko stravitelná. Odkoukaný pokrm zařadil pod názvem Plameny z Laosu mezi stálé speciality svého podniku. Zpočátku se na něj sjížděli flamendři z širokého okolí. Jenže jej v mírném pásmu čekal český osud. Postupným nahrazováním a šizením ingrediencí se časem proměnil v přepepřený karbanátek podezřelého vzhledu i chuti s feferonkovou čalamádou. Zato místní svíčková si svou kvalitu podržela.