Špátovy radosti udělají radost

Dokumentarista Jan Špáta si k nedávným sedmdesátinám vydal knížku - možná bude přesnější říct knižní maxirozhovor. Vedl ho s ním - rovněž dokumentarista - Martin Štoll, který ji ve svém nakladatelství Malá Skála také vydal.

Autoři dali textu název Okamžiky radosti, což je titul velmi příhodný, neboť snad z každé kapitoly vyzařuje jakési radostné prosvětlení, s nímž Špáta témata pojednává. Vyznívá věrohodně, protože tak patrně žije i pracuje.

Ač hned v úvodu upozorňuje, že mu sudičky předurčily, aby byl "nejen dokumentaristou, ale taky trochu moralistou a kazatelem", Špáta ve skutečnosti netrousí moudra. Pouze uvolněně vypravuje o svých životních cestách, o dětství, studiích, o přátelích, ženách, o filmovém řemesle. Také o politice, slávě či penězích, o vztahu k hudbě či o zemích, kde natáčel. Avšak více než o faktech vydává knížka svědectví o autorovi samém. O myšlenkách, které ho napadaly před lety, k nimž dospěl a jimiž se probírá dnes. K "moralizování" ho neopravňuje ani tak věk - vždyť existuje až příliš mnoho hloupých starců - ale bohatství zážitků, moudrý přístup k lidem, jevům, událostem, k vlastní práci. Dokáže vykutat nové podněty dokonce i z toho, že film zřejmě na vrcholu tvůrčích sil opustil.

Fotografie ze Špátovy autogramiády

Špáta formuluje uvážlivě: vzpomíná-li na konkrétní události uplynulých let či na tvůrčí postupy u svých filmů, vždy vychází ze sebe a nezobecňuje svá řešení jako všeplatné pravdy. Když se dotýká emocí, je upřímný, ale zároveň zdrženlivě cudný, podává-li svědectví o setkáních, přistupuje k nim s nestylizovanou pokorou a současně i s neokázalým sebevědomím, že na ten či onen soud má přece jen právo.

Knížka je také poutavým cestopisem po Špátově tvorbě (v závěru ji doplňuje přehledný výčet jeho snímků) a pozoruhodným svědectvím nejen o vývoji našeho filmového dokumentu uplynulého půlstoletí, ale i o zákrutách doby. Všechno úhledně zabaleno do pěkné češtiny a přizdobeno fotografiemi.