Špatně je úplně všechno. Básně z komiksové sbírky Struska Ivana Motýla

Struska je v Ostravě téměř poetickým slovem. Jistě, každé slovo má poetický potenciál, v severomoravské metropoli se to však stává i slovům, která se ve zbytku republiky nevyslovují nahlas. To samozřejmě není případ strusky, neboť struska, hrubozrnný materiál černého zabarvení s ostrými hranami a skelným leskem, vzniká spontánně při vulkanické činnosti nebo jako vedlejší produkt mnoha termických a spalovacích průmyslových procesů. Aktivní přírodní vulkány v Ostravě nemáme a ubývá i termických a spalovacích průmyslových procesů, struska však s námi zůstává. Jako vedlejší produkt. I to je důvodem, proč komiksová sbírka básníka Ivana Motýla a výtvarníka Petra Szyrokeho, kterou v roce 2019 vydaly v grafické podobě Jana Čumlivskeho brněnské Větrné mlýny, dostala právě tento název.

Z knihy Struska|foto:Ladislav Bruštík,Český rozhlas

Věčná škoda, že do rozhlasové podoby nelze knihu plnohodnotně převést i s druhou stranou téže mince. Protože se musíme spokojit se slovy, opustili jsme mluvící název knihy (která získala druhé místo v soutěži Nejkrásnější česká kniha roku 2019 v kategorii Krásná literatura) a jako titul rozhlasového pořadu jsme zvolili verš Ivana Motýla Špatně je úplně všechno.

voda na jezu temná jak tváře utonulých
frajeřina, kraul, poslední štamprle kyslíku
bagr vypravený pohřební službou na struskovou haldu
špatně je úplně všechno
definici předčasného úmrtí uzákoňuje pláč
a vzdechy dieselového motoru

Nevím, jestli je o tom Ivan Motýl (syn básníka Güntra a bratr básníka Petra, proto se taky léta zdráhal vydat své texty knižně a oficiálně se stát dalším Motýlem básníkem) opravdu přesvědčen, ale rozhodně si to často myslí. Ivan Motýl je velmi subtilní básník, který o svých textech dlouho pochybuje, a trvalo mnoho let, než se odhodlal pustit je bez dohledu do světa. Až do té chvíle byla všechna slova součástí básníkova života, nejen jeho osobnosti, ale skutečného žití. Během autorských čtení recituje vždy své básně s neskutečným nasazením, řve je do vzduchu ze všech sil, vypouští je ven jako drobné bumerangy, jež vám proletí nad hlavou a vracejí se zpět do autorovy náruče. Mohlo by se tedy zdát, že o samotě básně Ivana Motýla zahynou. Opak je však pravdou.

Ivan Motýl píše o Ostravě, o chlastu, o dospívání, o chlastu, o hornících, o dírách v srdci, o smrti, o těch, co přežili, a o chlastu. A taky o Opavě a o Brně, městech, jejichž literární scény jsou s tou ostravskou ve stálém, často lehce undergroundovém kontaktu. A píše stejně řvavě a naléhavě, jako recituje, s tím rozdílem, že bumerang má teď příležitost nás radostně sejmout, neboť to je jeho úkolem. Každá báseň je obrazem, příběhem nebo obojím. Autor nás vede do světa, který se nám nebude líbit. Vpustí nás dovnitř a hezky hlasitě zabouchne dveře. Je to jako jízda na horské dráze, po celou dobu se pevně držíme madla, občas strachy řveme, ale když nás dole vyklopí, hledáme po kapsách drobné, v roztřesené touze sjet to znovu.

STAVEBNÍ KAMENY OSTRAVY

prasácká Stodolní, balíček číslo 1267
biskup Bruno, celibát, historie trapná jak zvadlé přirození
napřed chlívek pro horníky, teď tu chrochtají umělci
prázdno, které občas v Praze působí jak dokonalá zásilka

Tak si tu jízdu užijme. O zážitek se postará režisér Tomáše Soldán a herec Marek Cisovský. V ostravském studiu pořad natočila Tvůrčí skupina Drama a literatura.