Španělsko 50. let - Desetiletí nové tvořivosti

Podle prof. Milana Knížáka, generálního ředitele Národní galerie v Praze, jsou 50. léta 20. století zlomem umění ve všech zemích světa. Je to doba velkých změn určující umělecký vývoj následující poloviny století. Při hledání česko-španělských vztahů a souvislostí nacházíme řadu společných rysů, těch známých i úplně nových, které možná objevíme sami až na výstavě. (Španělské kulturní dění 50. let mělo nesporně vliv na nás.) Pro Milana Knížáka mohou být styčnými body i dva literární hrdinové, španělský potomek objevitelů Ameriky důmyslný rytíř Don Quijote a náš chytrý, ale sprostý plebejec Švejk stvořený v malém, kdysi husitském Česku.

Model auta Pegaso|foto: Alexandra Dekanová

Jedním z pořadatelů výstavy je také Velvyslanectví Španělska v České republice. S velkým zaujetím se do přípravy zapojil i sám velvyslanec Santiago Cabanas. Do muzea pravidelně docházel a ochotně pomáhal. Jeho diplomatická mise u nás v těchto dnech končí, a právě proto je výstava i jedním z vyvrcholení pobytu Jeho Excelence u nás. Původní profesí je advokát, ale odmalička je prý nadšeným obdivovatelem umění. Dalším významným organizátorem a zároveň iniciátorem výstavy je Národní společnost pro zahraniční kulturní činnost Španělska (SEACEX), založená koncem roku 2000 španělskou vládou. Výstava si totiž odbyla svoji premiéru již začátkem roku 2004 v Malaze, kam byl pozván Milan Knížák. Výstava se mu zalíbila a poté, co se projela do maďarské Budapešti, zakotvila na čas u nás, v budově, do níž svým stylem naprosto zapadá. Národní společnost pro zahraniční kulturní činnost Španělska navíc touto výstavou chce iniciovat další projekty. V budoucnu by do Prahy mohla zavítat i expozice Gaudího umístěná nyní v italské Neapoli nebo i výstava současného španělského umění.

Fascinující zážitek z výstavy, která předvádí uměleckou sílu 50. let, umožnila řada soukromých sběratelů svými zápůjčkami a ze španělských muzejních institucí nejvíce ukázek poskytlo madridské Muzeum moderního umění královny Sofie (CARS). Celkem se můžeme kochat 300 exponáty z nejrůznějších oblastí umění.

Vpravo Santiago Cabanas, velvyslanec Španělska, vlevo Manuel Barranco, generální ředitel Společnosti pro rozvoj kultury Španělska v zahraničí|foto: Alexandra Dekanová

Občanská válka ve Španělsku (1936-39) přerušila vývoj avantgardních uměleckých směrů. Nový politický režim pak považoval za pravé umění imperialistické, katolické, naturalistické, čisté a strukturální. V době politických a kulturních represí bylo jakékoli novátorství odmítáno a zavrhováno. Přesto však se koncem 40. let objevily skupiny prosazující expresivní abstraktní umění a to byl také počátek španělského informelu. Španělské umění vzbudilo ohlas i v zahraničí a kupodivu se souhlasem tehdejší vlády byly uskutečněny dvě zlomové výstavy: New Spanish Painting and Sculpture (MOMA) a Before Picasso After Miró (Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku). Španělsko prožilo skutečnou renesanci umění v měřítku světovém i na domácí půdě, kde o umění jdoucí ruku v ruce s režimem, tj. umění "frankistické", nebyl zájem. Možná však přece jenom něco přežilo i z oficiálního umění. Byl to příklon k folklóru, hlavně andaluskému. Otázkou je, jestli to není vůbec obecný moderní rys španělského umění. Postupně se prosazoval také realismus. V kinech kontrastovaly filmy o bídě a tvrdé životní realitě s veselými fraškami a nostalgickými muzikály. Zrod nové španělské plně realistické kinematografie se datuje až do 60. let. V oblasti architektury jsou 50. léta dobou překotné výstavby, tzv. lidových projektů, čtvrtí pro sociálně slabé. Ohniskem budování se stává Madrid a Katalánsko v čele s Barcelonou. Na řadu se dostávají i architektonické experimenty průkopníků struktury šestihranného modelu, který se dobře uplatňuje v jakémkoli terénu a vegetaci. Vítězí světlé interiéry, ale i tradiční tvary a oblouky tolik známé i z andaluského venkova. Přetrvává propast mezi životním stylem bohatých a chudých. Na výstavě si můžeme prohlédnout např. i luxusní automobil Pegaso, tedy česky Pegas, s červenou metalízou. Okřídlený oř byl tenkrát symbolem rychlosti na španělských silnicích. Dnes firma vyrábí autobusy i pro obyčejné smrtelníky.

Samozřejmě, že nemohlo být opomenuto ani malířství (Antoni Tápies, Antonio Saura, Manuel Millares, Luis Fito, Eusebio Sempere, Palazuelo, Rafael Canogar...), sochařství (Eduardo Chillida, Martin Chirino, Andreu Alfaro, Oteiza...), užité umění (Manolo Prieto, Ricard Giralt, Miracle...), fotografie (Gabriel Cualladó, Ramon Masats, Xavier Miserachs, Ricard Terré, Catalá Roca), architektura (Oriol Bohigas, José Antonio Coderch, Fernandéz Alba, Alejandro de la Sota...), ale i výběr prvních vydání spisovatelů jako Camilo José Cela, který tehdy započal svoji literární dráhu. Vlastně po celou dobu prohlídky se nacházíme jaksi ve dvou světech. Pozorujeme moderní bytové textilie a fotografické detaily módních trendů na ženských tělech a na druhé straně i dojemné výjevy ze španělského venkova, okamžiky bídné existence a nouze úplně o všechno. Vystavená je i skica známého býka koňakové firmy Osborne, který se ještě dnes prohání kolem dálnic jako někdejší reklamní pozůstatek. Po ustanovení zákazu reklamy kolem dálnic španělský národ nedokázal akceptovat svržení býků z jejich stálých pozic. Proto bylo logo firmy a reklamní slogan zatřen a už na nás číhají jen samy symboly španělské kultury.

Návrh loga pro koňakovou firmu Osborne|foto: Alexandra Dekanová