Španělské umění 50. let

Výstavu s názvem Španělsko 50. let - Desetiletí nové tvořivosti připravila Národní společnost pro zahraniční kulturní činnost Španělska (SEACEX) společně s pražskou Národní galerií a ve Veletržním paláci ji lze navštívit do 9. ledna příštího roku.

Španělští i čeští kurátoři se snaží ukázat veřejnosti příklady nejrůznějších okruhů tvorby oné nesnadné doby, ve velkorysém zastoupení všech výtvarných oborů. Setkáme se zde s pozoruhodnými příklady tehdejšího malířství (za všechny jmenujme tvůrce snad nejznámějšího - Antoni Tápiese - onoho "nejkonkrétnějšího z abstraktních malířů"), stejně jako sochařství a umělecké fotografie. Výrazně zastoupena je i architektura ve fotografických ukázkách a umění užité: tedy design a knižní ilustrace. Součástí výstavy je rovněž připomenutí nejvýznamnějších děl tehdejší literatury a filmových sekvencí.

Jedno z vystavených děl|foto: Národní galerie

Tím, co nám španělské umění záhy přiblíží, je obdobná (byť o několik let dřívější) razance nástupu strukturální malby a informelu. Schopnost výtvarného umění stát se univerzálním jazykem, spojujícím a sbližujícím svět, je zde nad jiné patrná. To se týká i reprezentativního souboru humanistických fotografií s anonymními protagonisty, připomínajících tehdejší témata fotografie československé.

Ještě dříve než u nás německá okupace a později stalinský dogmatismus způsobila ve Španělsku občanská válka (nacionalistický teror zde byl stejně krutý a slepý jako teror rudý) přerušení přirozeného rozvoje, tedy i procesu transformace předchozích evropských avantgardních uměleckých směrů. Na rozdíl od naší situace zde však došlo k jisté obnově již na konci 40. let, kdy se umělcům podařilo navázat spojení s mezinárodními iniciativami a položit základy pozdější podoby španělské kultury. Tato renesance španělské avantgardy vyvolala zájem i za hranicemi země, a tedy i její návrat na mezinárodní scénu.

Poslání výstavy však zajisté netkví v dobových konotacích, ale v umění samém. Právě tím nejlepším: patosem abstraktní i gestické malby, individualistickou lyričností informelu či nekompromisní skladebností abstraktních soch se španělští umělci snažili vzdorovat režimním požadavkům naturalismu a jeho kolektivistické rétoriky. Výstava se tak pro českého návštěvníka může stát estetickou vzpomínkou ve smyslu déja vu, ale obecněji nazřeno: jde o výsostné umění ve smyslu jeho vyvzdorované zaujatosti a nově objevované krásy.