Soužití muže a ženy skýtá nepřeberné možnosti

12. říjen 2004

Od francouzské režisérky Diane Kurysové jsme již viděli několik snímků (Po lásce nebo Děti století), nyní následuje komedie Lásko moje, kde jsi?, pojednávající o paradoxech v partnerských vztazích. Jistě pobaví, avšak ne natolik, abychom na ni ještě po letech vzpomínali. Kurysová natočila úsměvnou moralitu, jejíž překvapivé zvraty vyznívají dílem strojeně, dílem přepjatě; už scenáristický základ (Florence Quentinová) neposkytuje potřebnou oporu. Z možného ženského pohledu na mužskou nevěru a postavení ženy v manželství i mileneckém vztahu zůstaly jen laciné bonmoty, pronášené milencem, který coby začínající spisovatel komentuje dění, stále více zděšen jeho kýčovitostí.

Naštěstí mnohé zachraňují jiskrné herecké výkony: každá z postav získává přesné povahové obrysy - manžel Bertrand (Vincent Perez), okouzlující, byť sobecký proutník, si na služebních pobytech užívá s milenkami, avšak ve vlastní rodině se chová s urážlivou přezíravostí a svou oddanou, ušlápnutou ženu Marii-Do (Sophie Marceauová) bezmála považuje za domácí služku. Teprve setkání s okouzlujícím, mírně vagabundovitým Antoinem (Charles Berling) otevře ženě oči a mění její postoje. Rozhodne se svého muže opustit, ale to ještě netuší, že se oba původní sokové spřátelí.

Každý z trojice protagonistů prochází určitým vývojem, který se odráží především na vnějším jednání - a příslušnému herci dovolí, aby se blýskl někdy až okázalou výrazovou proměnou. Ze submisivní Marie-Do vyroste sebevědomá, emancipovaná bytost, manžel se promění v milujícího otce, jenž se dojemně stará o svého syna a teskně touží po odpuštění své ženy. V Antoinovi posléze zvítězí obavy z hlubšího závazku, který by pro něho znamenal zodpovědnost, a odmítne se vzdát dosavadní staromládenecké nezávaznosti.

Scéna z filmu Lásko moje, kde jsi?

Právě Berlingova Antoina považuji za figuru nejvěrohodněji zvládnutou, celistvou a zřetelně návaznou v každém svém počinu, třebaže i jí scenáristka ublížila karikujícím zdůrazněním postřehů, jimiž komentuje dění. Protesty proti vývinu událostí, který se příčí dramatickým zákonitostem, nejsou ani tak směšné jako trapné. Marceauová i Perez sice dostali větší prostor, aby předvedli protikladné póly svých postav (u poddajné Marie-Do k emancipaci, u prostopášného Bertranda k žadonivému zpytování svědomí), ale základní potíž je v tom, že se zcela vytratilo bližší postižení, jakými cestami se tyto posuny ubíraly. Jejich postavy se prostě změnily a hotovo!

Autorky se tváří, že nachystaly komedii, takže se diváka pokoušejí čas o času rozesmát. Jednou humor plyne z navozeného kontextu, když z domácnosti vykázaný Bertrand přebývá u manželčiných rodičů, kteří jej shovívavě přijali pod svá ochranná křídla. Jindy těží ze situačních zmatků - Bertrand se z jedné služební cesty vrátí předčasně a navíc podroušený, takže ani nezpozoruje, že v setmělé ložnici se jme objímat tělo milence své ženy. Nechybí ani opakování týchž skutků, u nichž se mění jen průběh (kondiční jízdy na kole). Jenže všechny tyto nápady jsou dýchavičné, schází jim spontaneita, nedokáží plně zprostředkovat zamýšlenou prostořekost hromadících se zvratů. Kurysová ani Quentinová se zkrátka neodvázaly natolik, aby plně strhly nejen předloženým příběhem, ale též jeho vypravěčským uchopením.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...