Souřadnice mnohosti české poezie vyměřuje Petr Hruška

9. říjen 2013
02664722.jpeg

Jak široký horizont a jak úzké vztahy udržuje současná česká poezie? To jsou otázky, které si básník a literární teoretik Petr Hruška kladl na přednášce v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a které jsou také zásadní pro připravovanou publikaci zkoumající stav české literatury v posledním desetiletí.

„Příklon ke konkrétní realitě, civilizmu, který poezii nabíjí a sytí a inspiruje. Potom je to téma poezie jako takové, reflektuje se, jak to je s její rolí ve společnosti a snaží se hledat nové komunikační možnosti. Třetí rys je určitá energie nespokojenosti a hněvivosti, která se v poezii postupně vyjevuje…,“ do tří přibližných a vzájemně prostupných okruhů zařadil současnou českou poezii básník a literární teoretik Petr Hruška při své přednášce věnované právě stavu a tendencím v dnešní básnické tvorbě.

V roce 2008 vyšla kniha s názvem V souřadnicích volnosti a Petr Hruška byl autorem pasáží věnovaných poezii. Tehdy šlo o porozumění tvorbě let devadesátých, pro kterou byly dány vcelku srozumitelné parametry – existovala zde tvorba oficiální, samizdatová a exilová, svobodné poměry a zdánlivě neomezené možnosti inspirace. Kam se posunula a je vůbec důležitý „pohyb“ při psaní poezie? Najít podobně jasná pravidla a ukazatele pro následné desetiletí literární tvorby je samozřejmě mnohem obtížnější. Proto také avizovaná publikace, kterou kolektiv autorů připravuje, nese titul V souřadnicích mnohosti. Je to náznak nepřehledné situace? Lze se vyznat v tendencích a zájmech, jimž zdánlivě nikdo nic nepředepisuje? „Skutečně poezie tohoto desetiletí je doslova zaplavena novými autory, novými sbírkami a novými způsoby, kterými se poezie prezentuje.“

Proč věřit v poezii přesto, že je pro život zdánlivě nepotřebná a pro hyperaktivní styl současného života je spíš okrajovou entitou? Protože tu zkrátka je a také z toho důvodu, že mnozí jsou ochotni nejen ji tvořit, ale díky ní „jinak“ nahlížet bytí: „To, že poezie nás učí prožívat svět, který nemáme ve své moci, na rozdíl od toho, jak jsme si uvykli svět prožívat teprve ve chvíli, kdy nám patří, tento způsob se mi zdá velice potřebný.“