Soukromá archeologie

5. září 2006

Rád bych jednou navštívil Pompeje, ale nějak mi to pořád nevychází. Letos jsem se o dovolené místo do ciziny vydal na půdu. Už dlouho potřebovala uklidit, či přesněji radikálně vyklidit, a soused autodopravce se nabídl, že pod okna přistaví Tatru.

Shazovat harampádí rovnou na korbu náklaďáku se mi osvědčilo už před dvaceti lety, když jsem vyklízel půdu po předchozích obyvatelích domu. Byla tam změť všeho možného, co bylo někomu líto vyhodit, nebo o čem soudil, že by se to mohlo ještě hodit. Šatstvo se rozpadalo, papír trouchnivěl, hromádky sena se proměnily ve špinavý prach smíšený se semínky. Nacházel jsem podivné nádobí, nástroje i fragmenty záhadných zařízení, jejichž původní účel se často nedal vytušit. Tím spíš však působily umělecky, skoro jako památky nějaké zaniklé civilizace.

Když jsem v tmavém koutě za trámy objevil pečlivě uložený kufřík, vybavil se mi dětský sen o pokladu. Uvnitř však byly jen stohy prázdných komerčních tiskopisů soukromého maloobchodu s uhlím, který v domě do roku 1948 provozoval původní majitel. Prohlížel jsem si ta zažloutlá lejstra se smutným pobavením. Nejspíš si je schoval, aby mohl po krachu režimu hladce obnovit svou živnost. Bohužel se nedožil ani Novotného éry.

Také moje rodina během let navrstvila na půdě spoustu odložených věcí. V igelitových pytlích tu spočívaly svršky, které vyšly z módy, ale možná se do ní opět vrátí, i pozůstatky dětských světů, z nichž dcery postupně vyrostly. Porouchané spotřebiče a rozklížené kusy nábytku zde dlouhá léta čekaly, až si udělám chvilku na opravu. Nejvíc místa však zabíral různorodý, často opotřebovaný stavební materiál, jaký se dnes vyskytuje leda na smetištích nebo ve sběrných surovinách. Kdo sem, proboha, ty krámy natahal? Teprve postupně jsem se rozpomínal, jak nesehnatelné bývaly všelijaké elektrikářské, instalatérské nebo topenářské propriety v dobách, když jsem začínal opravovat dům. Párkrát se mi stalo, že jsem kvůli jedné fitince za pár korun objížděl čtvrt roku všechna železářství v dosahu. Není divu, že jsem si jich pak pořídil půl tuctu do zásoby.

Vyklízení nepořádku

Dokázal by někdo cizí porozumět mým pokladům? Vždyť ani já jim po několika letech zkušeností s nadbytkem málem neporozuměl. Dovolenou jsem strávil v Pompejích shánčlivosti, jež v čase obchodních řetězců ztratila smysl. Kapitalismus se projevuje i tím, že pokud chce člověk něco budovat, nemusí shánět fitinky, ale peníze.

Když jsem ovšem pak z prázdné půdy, kde zbyla jen hromádka památečních předmětů, zíral na plně naloženou Tatru, náhle mi zatrnulo: kdyby se vrátil socialismus, jsem učiněný žebrák.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...