Současná americká romantická komedie je vyčerpaná a de fakto mrtvá, říká Toufic el Khoury

Z filmu Lepší už to nebude
Z filmu Lepší už to nebude

Toufic el Khoury učí film na katedře filmových studií na univerzitě Svatého Josefa v libanonském Bejrůtu. Studoval v Paříži, kde získal doktorát za disertaci zaměřenou na filmové komedie. Právě o filmovém humoru přednášel v Brně a dotkl se jak žánrových konvencí, tak politického přesahu i čistě lokálních podob komediálních filmů.  

Řada komedií vniká jen pro domácí trh a téměř nikdy nepřekročí jeho hranice. Je tedy komedie bytostně národním žánrem?

To zcela jistě platí pro komedie, které se namísto fyzické komiky opírají o dialog; o všechny jemné jazykové nuance, slovní hříčky a hlavně ironii. Verbální komika v češtině jistě funguje jinak než třeba ve francouzštině a angličtině. A tohle se hrozně špatně překládá; sám cítím, že mi něco podstatného uniká, když se dívám třeba na ruské nebo italské veselohry.

Komedie se ale hlavně spoléhá na sociální a kulturní kontext, z nichž vychází a je v obojím pevně zakořeněná. Takže když nevíte, z jaké společenské situace komedie vyrůstá, je velmi těžké ji plně docenit a vědět, čemu se smát. Vezměte si třeba komedie o manželství. V katolické společnosti jako je Itálie rozvod nebyl možný zhruba do 60. let. Najdete tu tedy o komedie, které rozvod tematizují, aniž by jej ukazovaly. Co udělá muž, který se chce rozvést se svou ženou? Zabije ji - a to je v kostce příběh slavné italské komedie s Marcellem Mastroiannim a Sophií Lorenovou Rozvod po italsku, která se dokonce v Americe distribuovala pod názvem Vraždou k rozvodu.

Marcello Mastroianni ve filmu Rozvod po italsku

Pro primárně protestantskou společnost, jaká je právě USA nebo muslimskou, jako je třeba Egypt, takové filmy fungovat nebudou. V těchto zemích je rozvod legální, takže nechápou tu obsesi řešit nefunkční manželství tak extrémní formou, jako je vražda manželky.  

Myslím, že rozhodně můžete mluvit za frankofonní svět, v Paříži jste totiž dlouho studoval. Pokud se u nás řekne francouzská komedie, většinou si vybavíme filmy ze 60. letech s Louisem de Funésem. Ten je u nás stále velmi populární, částečně kvůli tomu, že se jeho postavám dostalo vynikajícího dabingu.

Místní oblibě Louise de Funése rozumím, jeho filmy jsou totiž skvělé a oblíbený je také v Libanonu, kam jsem se po svých studiích ve Francii vrátil. Moji rodiče sice dodnes pravidelně chodí do kina jednou týdně, ale někdy se jim prostě nechce a tak zůstanou doma s nějakým lehčím, zábavným filmem. V takovém případě se jako první možnost automaticky vynoří něco s de Funésem. Je jim jasné, že nemusí jít o dobrý film, že tenhle herec natočil i dost špatných komedií, ale vždycky se na to bude dát dívat, protože v tom hraje Louis de Funés. Ten totiž dokáže proměnit jakoukoliv i špatně nebo suše napsanou větu nebo dialog v něco nesmírně legračního.

Na druhou stranu, jeho ambice byly mizivé, spolupracoval s režiséry, kteří uměli jeho talent využít, jako třeba Gerard Oury ve filmech Pošetilost mocných, Velký flám nebo Rabín Jákob, ale sám se nikdy nechtěl stát soběstačným autorem - na rozdíl třeba od Charlieho Chaplina, Bustera Keatona nebo dnes bychom mohli uvést Woodyho Allena. Pro tuhle generaci francouzských komiků to bylo vlastně typické, ať už se bavíme o de Funésovi nebo Bourvilovi či Fernandelovi. Pokud se totiž komik spoléhá na spolupráci s jinými režiséry nebo autory a sám svou osobnost, svůj humor nikam neposouvá, může jeho komika po čase ustrnout nebo se dokonce úplně vyčerpat.

03770709.jpeg

S ohledem na výše řečené by mě zajímalo, co si myslíte o současných francouzských filmech tohoto žánru?

Co se týče současných francouzských komedií, tak samozřejmě jich vzniká celá řada a některé jsou velmi povedené a vtipné. Osobně mám rád hereckou dvojici Agnes Jaoui a Jean-Pierra Bacriho, kteří společně začínali na divadle a pak přišli s náměty pro vlastní filmy. Bacri má navíc takovou tvář, která je všechno jen ne prvoplánově zábavná - nijak se nešklebí ani výrazně negestikuluje - ale právě proto je, při správném obsazená, velmi vtipná.

Současná francouzská komedie se ve velkém spoléhá na hvězdy one man show, známý je například Gad Elmaleh nebo Patrick Timsit. Ti ale mají jen mizivé zkušenosti s celovečerními filmy a jejich snímky tak připomínají sérii individuálních skečů, což je na ploše 90 minut docela únavné. A co je horší, tyhle filmy vlastně testují, co všechno ještě může být vtipné. Bohužel si k tomu často berou politická témata jako rasismus, mysoginii nebo homofobii a pokud tato témata zpracováváte bez určité citlivosti, inteligence a nuancí, může to dopadnout velmi špatně. Nevytváříte totiž výpověď o těchto jevech, ale dílo, které je samo o sobě rasistické a homofobní. Hranice mezi střílením si z politické korektnosti a propadem do urážlivé rétoriky je totiž velmi tenká.

Z filmu Lepší už to nebude

Já sama jsem vyrostla na romantických komediích, hlavně těch amerických jako je Pretty woman nebo Když Harry potkal Sally a na tvorbě Nory Ephronové; stejně tak mě vždycky bavily ztřeštěné romance, které se točily v Hollywoodu ve 30. letech 20. století To je ale všechno minulost, jak je na tom tenhle subžánr dnes?

Opravdu prvním autorem romantických komedií byl Shakespeare. Ten skutečně přišel se všemi náležitostmi a strukturou tohoto subžánru - například s dvojicí, která se neustále hádá, protože jedině tak může zábavně vyjádřit touhu jednoho po druhém. Tyhle páry se navzájem nesvádějí, namísto toho se hašteří a berou si slovo, aby si na konci uvědomili, že jejich rozepře jsou ve skutečnosti výrazem nikoliv hněvu, ale něčeho docela jiného... Romantická komedie jak ji známe dnes, je potomkem ztřeštěných romancí, tzv. screwball komedií ze 30. let.

Záběr z filmu Pretty Woman. Richard Gere a Julia Roberts

Opravdu mě nepřestává fascinovat, jak jsou základní hollywoodská schémata neustále kopírovaná, dokonce přímo plagiovaná v globálním měřítku. Například francouzský film (K)lamač srdcí z roku 2010 doslova překlápí zápletku klasického amerického snímku z roku 1934 Stalo se jedné noci. Oba vypráví o bohaté dědičce, které na útěku před jejím otcem pomáhá muž, který s ní zpočátku nemá nejlepší úmysly, ale postupně se do sebe zamilují. Jenže zatímco v roce 1934 taková zápletka představovala něco nového, nekonvenčního, dnes je to už překonané klišé. Podle mně je na tom současná romantická komedie podobně jako v 60. letech - je unavená, vyčerpaná a de fakto mrtvá.

Ten subžánr pak nějakou dobu jen přežíval a pak sem u dostalo v 80. a 90. letech renesance díky autorkám jako Nora Ephoronová nebo Nancy Myersová. Ta se například snažila o inovaci subžánru pomocí straších protagonistů. V několika jejích filmech se tak do sebe zamilují už starší postavy, kterým dávno není dvacet nebo třicet let. Taková strategie ale ozvláštní maximálně jeden či dva tituly. Občas se vynoří zajímavé variace jako třeba Věčný svit neposkvrněné mysli, který pozoruhodně inovuje známé motivy jako opětovné sblížení rozhádaného nebo už rozvedeného nebo rozejitého páru, ale to jsou výjimky.

Není to nakonec tak, že se spoustě komediálních subžánrů dnes daří lépe v kratších televizních formátech?

Všechno, co je hlavně v americké komediální tvorbě invenční a zajímavé, se děje v televizi. Romantické komedii, o které jsme se bavili, se na obrazovce také daří víc než na plátnech kin. Nedávno jsme například objevil seriál, který nabízí specifickou a velmi temnou variaci na tenhle subžánr, jmenuje se Nejsem do tebe blázen. Tohle dílo testuje všechny naše předpoklady a očekávání, s kterými k romantické komedii přistupujeme.

Na spasitele české satiry se neodvážil kandidovat ani Prezident Blaník

Prezident Blaník

Blaník je dobře vymyšlený, ale nedotažený koncept, při jehož realizaci se autoři potýkali s příliš mnoha limity. Je zkrátka takový, jakého si momentálně zasloužíme.

A někdy zajde hodně daleko, až se musíme sami sebe ptát, co to vlastně sledujeme. Ano, nechceme se donekonečna dívat na otřepaná klišé ale zároveň bychom s každým žánrovým filmem měli vstoupit na důvěrně známou půdu konvencí. Právě v jejich rámci, v jejich limitech bychom měli být překvapováni a tohle funguje v seriálu Nejsem do tebe blázen. Ústřední pár je například extrémně nesympatický, jsou to asociální mizantropové, které v životě nechcete potkat. Nicméně postupně je přijmete i se všemi jejich nedostatky, dokonce s nimi sympatizujete a nakonec je vnímáte jako romantické komediální hrdiny.

Poslední roky učíte na Univerzitě Sv. Josefa v Bejrútu. Zabýváte se také vývojem filmové komedie v arabském kontextu? Čemu se směje arabský svět? Tyhle filmy totiž u nás nebývají moc k vidění...

Svůj doktorský výzkum jsem zaměřil na klasické americké a západoevropské komedie a je pravda, že se arabskými komediemi zabývám teprve krátce. Začal jsem přirozeně libanonskými filmy a uvědomil jsem se, že komedií se u nás tolik netočí. Mnohem silnější je tahle tradice na divadle, kterému už od 60. a 70. let vládne satira, na kterou se soustředí hodně autorů a herců. Film je ale nikdy nezajímal. Producenti totiž předpokládají, že veřejnost se chce v kině bavit velmi jednoduchým, nepříliš invenčním způsobem. Jeden můj kolega z katedry je zároveň scénárista a režisér, a nedávno natočil velmi úspěšný film, jakousi libanonskou verzi Sexu ve městě.

Průvodce mladého člověka krutostí xenofobie. Hravý animák Wese Andersona Psí ostrov je víc než kolekcí roztomilých nápadů

Film Psí ostrov, režie Wes Anderson

Perfekcionistický hračička Wes Anderson se po úspěšném Grandhotelu Budapešť vrací do kin se svým druhým loutkovým animákem, okouzlující dobrodružnou alegorií Psí ostrov oceněnou na letošním Berlinale.

Na svůj aktuální projekt, experimentální improvizovanou komedii, nemůže sehnat peníze. Producentům se nápad sice líbí, ale nikdo nechce zafinancovat film, který nestaví na známých, mezinárodně srozumitelných komediálních vzorcích. Libanonská kinematografie je v tomto žánru poměrně sterilní, protože se nikam neposouvá. Zahraniční producenty komediální náměty nezajímají, protože chtějí to, co může zapůsobit na festivalech. A to jsou buď syrští nebo dříve palestinští autoři, kteří píší o svých traumatických zkušenostech a točí sociální nebo politická dramata. Domácí, libanonská filmová komedie se nyní nachází v jakémsi vakuu mezi těmito dvěma tendencemi. Zájem je buď o přenos mezinárodně srozumitelných vzorců pro domácí diváky nebo směrem ven, k mezinárodnímu publiku, o jiné žánry než je zrovna komedie.

To je tedy situace v Libanonu, máte přehled o tom, jak to vypadá v dalších arabských zemích zemích, například v Egyptě, Turecku nebo Sýrii? Najdeme v nich nějakou tradici satiry nebo parodie?

V Egyptě, Palestině nebo dříve i v Sýrii najdeme autory, které můžeme považovat za moderní satiriky - například Eliu Suleimana, Duraida Lahama nebo Adel Imama. Když jsem ale nedávno objevil jejich filmy, zjistil jsem, že jde o svého druhu královy šašky; to znamená, že satira v jejich podání je trochu krotká, oficiální. Mohou vypovídat o současných problémech společnosti, systému nebo i politiky, pokud to nijak výrazně neohrozí víru v panující režim. Jejich dílo sice nastavuje režimu zrcadlo; ukazuje, co všechno je špatně, ale protože jde o komedie, všichni se baví.

Ticho, akustické bytosti a hity Bollywoodu. O podobách filmové hudby s Clausem Tieberem

Jackie, 2016

Kinokoncerty jako Piráti z Karibiku nemají zdaleka takový úspěch, jak by se mohlo zdát. Hitchcock si původně přál mít scénu vraždy ve sprše ve svém filmu Psycho zcela bez hudby. A Bollywood připomíná rané filmy, říká mj. v rozhovoru pro Reflexe rakouský specialista na filmovou hudbu.

V tomto ohledu má satira samozřejmě své limity. Můj výzkum je teprve v prvopočátcích, ale případ arabské satiry může trochu pozměnit naše vnímání této komediální polohy. Protože vzniká ve velmi kontrolovaném, autoritářském režimu, bude narážet na mantinely a mít otupené ostří, ale jako ventil určité frustrace a naštvání funguje velmi dobře.