Soeuf Elbadawi: Dělat umění pro umění si nemůžeme dovolit

23. červenec 2018
Soeuf Elbadawi

Dramatik, herec, básník, hudebník a také filmový dokumentarista Soeuf Elbadawi patří mezi významné kulturní činitele na Komorských ostrovech. Vyučuje na Komorské univerzitě a vede divadelní dílny v centru divadelního výzkumu Laboresvik. Je také uměleckým šéfem instituce Washko Ink. která pečuje o kulturu a občanské aktivity v regionu.

Je historie divadla na Komorských ostrovech dlouhá a bohatá?

Ne, ve skutečně je komorské divadlo velmi mladé, zhruba sto let. Od svého počátku bylo navíc ovlivněno západní kulturou. Na druhou stranu naše kultura disponuje různými tradicemi, které jsou charakteristické svou divadelností. Mám tím na mysli tradiční projevy obsažené v tanci nebo v příbězích. Jedná se o umělecké projevy, které jsou vždy úzce spjaty s diváky, tudíž nestaví mezi jednajícím a pozorujícím čtvrtou stěnu. V evropském divadle byly tyto postupy výsledkem divadelní avantgardy a postmoderny ale v případě naší divadelní kultury jsou tyto postupy spjaty s naší tradicí. Takže mluvíme-li o divadle na Komorských ostrovech, můžeme říci, že je mladé, ale mluvíme-li o divadelnosti, tak ta byla vždy součástí naší kultury.

Skáčou a škáčou. Bolest už necítíme, říká o Idiot Syncrasy dvojice Igor a Moreno

Idiot Syncrasy

Igor Urzelai je původně z Baskicka a Moreno Solinas ze Sardínie. Tito dva tanečníci a performeři spolupracují od roku 2007 a v roce 2012 založili v Londýně vlastní společnost s názvem Igor a Moreno. Letos jsou hosty pražského divadelního festivalu Nultý bod a dnes večer vystoupí v Divadle v Celetné se svým představením Idiot Syncrasy. Jde o jejich první společnou choreografii z roku 2013, jejímž jádrem je jednoduchý, ale náročný pohyb – skok.

A pokud bychom se měli bavit o vašem způsobu pojetí divadla. Jak byste popsal váš divadelní jazyk?


Otázkou je, zda vůbec mám nějaký specifický divadelní jazyk. Upřímně, snažím se vyhnout klasifikaci divadla jakožto řemesla nebo absolutní umělecké formy. Divadlo je pro mne spíš nástrojem, nezbytností. Tímto názorem bych v Evropě jistě provokoval, protože tady se divadlo nevnímá jako nástroj. To je ale podle mě dáno historií a povahou místa, kde žiju. Komorské ostrovy jsou vulkanické povahy. Všechno je stvořeno z lávy. Život na takovém místě není snadný, lidé jsou zvyklí, že všechno, co dělají, má nějaké opodstatnění, nic nedělají je tak pro nic. Proto se vždy ptají, a k čemu je to, co děláme vlastně dobré? Stejně tak se dotazují na divadlo. K čemu je dobré? Divadlo musí být odpovědí na určitou potřebu lidí žijících na Komorských ostrovech. Dělat umění pro umění, to si nemůžeme dovolit.

Říkáte, že divadlo a umění obecně je nutností. Reaguje na aktuální a alarmující události a témata. Jaká to tedy v současné době na Komorských ostrovech jsou?

Uvedu to na jiném příkladu, než jsou Komorské ostrovy. Tak třeba na původním obyvatelstvu Ameriky, na indiánech, jejichž civilizace byla vyhlazena, zničena kolonizátory z Evropy. Pokud se podíváme ještě na jiné místo, třeba pásmo Gaza, uvidíme lidi, kteří nemohou svobodně importovat to, co by rádi ve svém životě používali, konzumovali, protože všechno je podřízeno ušitému diktátu. Přítomnost diktátora nebo totalitární nadvlády vždy nějak úzce souvisí s ničením. Podobný osud postihl i obyvatele Komorských ostrovů. A mým cílem je, abych skrze umění promlouval o tom, že jsme ještě stále na živu, že nás nic nezničilo a že na tomto světě máme své místo.

Pour vychází z mého těla, říká Daina Ashbee o představení inspirovaném menstruačním cyklem

Pour

Intimita. To je letošní téma jubilejního desátého ročníku divadelního festivalu Nultý bod, který začíná dnes a potrvá do soboty. Festival, který chce diváky seznamovat s novými, provokativními a dosud ne tolik prozkoumanými žánry a trendy v oblasti tanečního a fyzického divadla, zahájí představení Pour kanadské choreografky Dainy Ashbee a perfomerky Paige Culley. Jejich představení je velmi intimní a otevřené.

Tedy nutně záleží na tom, kdo je divák vašich představení a jak na nich reálně participuje?

Já to vnímám tak, že divák je zároveň aktérem mého představení. Nechci, aby byl pouze konzumentem uměleckého programu. Věřím, že pokud jsou lidé po něčem hladoví, například po sdílení společných témat, otevřou se tomuto přístupu. Představení, na kterých chci, aby diváci aktivně participovali, se týkají přímo jich samotných. Pokud mám pocit, že jsou příliš spokojení, tedy že upadají do jakési pohodlnosti, vnímám to jako selhání. Sledování představení nemá být pohodlné. Má aktivizovat. Chci nabízet prostor pro setkání, kde si lidé budou lámat hlavu s tím, kde končí a začíná realita a kde fikce. Takto rozbíjím hranice a limity scénického prostoru.

Čtěte takéRasismus v Rumunsku je dnes propracovanější, říká režisér filmu, který na karlovarském festivalu získal Křišťálový glóbus

Cítíte se ve své tvorbě svobodný? Ptám se proto, že ve střední Evropě, zvláště v Polsku nebo Maďarsku, jsme poslední dobou svědky uplatňování cenzury na umění ze strany státu. Jak je to ve vašem případě, tedy v kulturním kontextu Komorských ostrovů?

Období, kdy se na Komorských ostrovech mluvilo o koloniální schizofrenii, pominulo a obyvatelé zaujali jiný postoj ke své minulosti. Nicméně já se té koloniální schizofrenie zbavit nemůžu. Jsem jejím produktem. Je ale nutné říci, že i skrze tento vliv se cítím svobodný v tom, co dělám, ať už se to týká divadla, výtvarného umění nebo jiných tvůrčích aktivit. Nicméně pokud bych měl hovořit o sobě jakožto o člověku – individuu, tak v tomto ohledu se za svobodného nepovažuji. Tady mě ona koloniální minulost dostihla. Jsem produktem národa, který byl podmaněný a který se proměnil vlivem liberální ekonomie v konzumenta. To znamená, že musím neustále bojovat s démony, kteří mě redukují pouze na něco, co nakupuje, konzumuje, spotřebovává. Skrývají se tak ve mě dvě osobnosti – ta umělecká, tedy svobodná, a pak ta lidská, podmíněná tím, co se právě děje kolem ní.