Sochař Otmar Oliva: Čichová paměť je ta nejniternější. Hory jsem si zamiloval skrz ni

02705042.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02705042.jpeg

S prací sochaře a olomouckého rodáka Otmara Olivy se můžeme setkat například v Praze v kostele Panny Marie Vítězné nebo v kapli svaté Anny v Olomouci. Jeho samotného pak v zimě nejspíše potkáte na horách. „Jako člen horolezeckého oddílu jsem už v sedmnácti jezdil do Tater, od té doby tam vyrážím lézt v zimě. V létě se na horách bojím, ale v zimě ne, po čuchu poznám, co mi kde hrozí,“ řekl ve Vizitce. Moderoval ji Michal Bureš.

Z dětství si brzy osmašedesátiletý olomoucký sochař Otmar Oliva pamatuje hlavně ledy na říčce Bystřičce a zvuk praku, který mu vyrobil tatínek. Vzpomínky na něj byly ve Vizitce přítomné stejně jako host sám.

Otmar Oliva: Kříž na Gerlachu ve Vysokých Tatrách, 2010

„Táta byl ročník 1921 a byl to skaut. Pocházel od Znojma z napůl německé rodiny a musel narukovat do německé armády, odkud ale ve Francii utekl a dal se na stranu Spojenců. Já z těch jeho zážitků pobral velmi málo, dodnes mě mrzí, že jsem z toho nevytěžil víc. Tehdy jsem teprve bral rozum, formovaly mě až události okolo roku 1968,“ říká sochař na adresu svého otce, muže, který mu ukázal odvahu i lásku k horám.

Dodnes je mi špatně, když slyším slovo Preciosa

Olivův tatínek nakonec emigroval a k odchodu do zahraničí dostal po roce 1969 šanci i Otmar. Už krátce po absolutoriu Akademie výtvarných umění ale věděl, že jeho místo je v Československu, a tak se z Řecka – místa setkání s tátou – vrátil domů. Aniž by to tušil, byli na něj záhy nasazeni dva agenti Státní bezpečnosti. S jediným cílem: dostat ho za protistátní činnost do vězení. A to se povedlo.

„Později jsem se dozvěděl, že když táta zjistil, že mě zatkli, dostal lehký infarkt.“ Ve vězení na plzeňských Borech musel povinně brousit šatony, což jsou skleněné imitace drahokamů. „Dělali jsme bižuterii, což pro nás bylo likvidační. Když slyším slovo Preciosa, dodnes se mi navaluje.“

Otmar Oliva: Zvony odlité ve Velehradských slévárnách v roce 1997.

Osudem Otmara Olivy, jenž před pražskou AVU studoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, jsou sakrální stavby. „To je věc, se kterou nejsem vyrovnán. Nejsem vyrovnán s vděčností, že tyto věci můžu dělat,“ mluví o nabídkách na interiérové zásahy do různých kostelů a kaplí, které si k němu pravidelně nacházejí cestu.

„Byl jsem připraven“

Nedaleko pražského kostela Panny Marie Vítězné (tzv. „u Jezulátka“) bydlel během studií na koleji, proto kostel dobře zná. Jak říká, kdy ho karmelitáni k umělecké spolupráci oslovili, byl na ni dobře připravený. Dnes je v kostele Olivův oltář, kříž i křtitelnice.

V rámci rekonstrukce olomoucké kaple sv. Anny, která začala v roce 2018, zase přibyl Olivův ambon, oltář nebo kropenky. „Když mi tu práci před pěti lety zadali, už jsem měl všechno sesumírované. Nepochyboval jsem, že to musí být ve stříbře. Svatá Anna je olomoucký šperk,“ míní sochař o budově nacházející se na Václavském náměstí v těsném sousedství metropolitní katedrály sv. Václava.

Otmar Oliva: Kříž pro románský kostel ve Vaux sur Seine. Dar versailleskému biskupství za pomoc rodinám pronásledovaných věřících v době komunistické nesvobody, 1993.

Při práci vždy myslí na slova svého učitele ze střední školy, sochaře Vladislava Vaculky. „Řešili jsme s kamarádem, co po absolvování akademie budeme s tou naší specializací dělat. Pan Vaculka mi řekl: Otmárku, když to budeš myslet dobře, Pán Bůh se o tebe postará. To byla od něj jediná verbální poučka. Všechno o umění jsem se jinak dozvěděl skrz jeho dílo,“ vzpomíná Oliva na pedagoga, který zemřel v roce 1977 na infarkt. Dostal ho poté, co u něj doma na základě udání proběhla domovní prohlídka.

Otmar Oliva ve Vizitce mluvil i o vztahu k horám. Do Tater i do Jeseníků, kam se vrací dodnes, začal jezdit coby středoškolák, když ho pod svá křídla vzali tátovi kamarádi z horolezeckého kroužku.

„Kam má paměť sahá, cítím tatranskou žulu osvícenou sluncem. Čichová paměť je ta nejniternější, já si hory zamiloval skrz ni.“ Proto se prý nebojí lézt po horách v zimě – po čichu totiž pozná veškerá nebezpečenství.

Jak Otmar Oliva vzpomíná na středoškolská studia na malém městě, na tamní atmosféru a integritu učitelů? Kdo ho nejvíce ovlivnil na Akademii výtvarných umění? Jak smýšlí o lidech, kteří se rozhodli spolupracovat s režimem? Na čem teď pracuje? Poslechněte si celou Vizitku.