Slovní exhibicionismus Petry Hůlové v Macoše

31. březen 2014

I hlavní postava osmé knihy Petry Hůlové je žena beze jména, vypravěčka, spisovatelka pronásledovaná běsem alkoholu. Jak hluboce pronikla do propasti postiženého nitra své hrdinky v knize Macocha, zjišťovala v recenzi Milena M. Marešová.

Pokud bychom usuzovali podle stylu vyprávění, mohlo by se zdát, že hrdinka nové knihy Petry Hůlové je odrostlá dívčina z knihy Strážci občanskýho dobra. Stejně jako tehdy, ani tentokrát se nedozvíme vypravěččino jméno, zato nás hojně zahrne proud řeči plný bolesti, hořkosti, pocitu křivdy a blízkosti dna, kamsi se ubírá nebo cosi oslavuje, ale nikdy nedospěje k stavu spokojenosti, nebo alespoň klidu. Jestliže někdejší hrdinka byla zastánkyní světlé minulosti, které změna systému narušila spění k ideálním zítřkům, tentokrát se žena středního věku spouští do nenasytného chřtánu démona alkoholu. Ale nejsou to tytéž zeny, spojení mezi zmíněnou dívkou a dnešní dospělou paní je jistě jen v osobnosti autorky, to její tvůrčí gesto se obecně ustálilo v řečišti výpovědi, která nedbá na souvislost, o to více spoléhá na náznaky a přebujelé metafory. Marné úvahy nevyjevují názor, jen plynou.

Společný je také povrch, na němž výpověď ulpívá. Zúčastnění jsou sice vsazeni do konkrétního času, jenže jsou to zas jen kulisy, protože vypravěčka se o dobový kontext opírá jen pro občasnou konkretizaci, snad aby tak Hůlová dala najevo vlastní prožitek, sama sebe pod kůží hrdinky.

Petra Hůlová se s oblibou „převléká“ – „vciťuje“

A to do podoby někoho jiného, kohosi v exotickém či provokativním postavení a spíše s negativním nebo alespoň s předsudečným přijetím od okolní většinové společnosti. Ať je to cizinka, stárnoucí prostitutka, ideologií obluzená dívka, anebo tentokrát zřejmě úspěšná autorka románů tzv. červené knihovny. Samozřejmě, jsou to výzvy, s nimiž by si málokdo poradil – jestli je to vůbec možné, věrohodně vypodobnit parametry světů takových postav – dlících na okraji, neatraktivních, nežádoucích. Hůlová se opakovaně pokouší na tuhle strmou horolezeckou stěnu vylézt, jenže si vytvořila šablonu, podle které opakovaně postupuje, a tak místo elegantního pokusu je to zas úporné znovu a znovu, těžkopádný stereotyp. Lákavé a snad i dobře rozehrané téma se postupně zasekne a sklouzne do monotónní škatule. Při výstupech nebo sestupech záleží na šikovnosti, literární dílo by mělo vykazovat ještě i jiné kvality.

Pokud bychom chtěli převyprávět obsah sdělení, které na necelých sto sedmdesáti stranách předává žena, která „nejstřízlivější je, když se něčeho napije“, mnoho nenajdeme a charakteristika: „asketický introvert se sklonem k slovnímu exhibicionismu a darem říci mnoha slovy nic“ se záhy stane přiléhavou na samotné dílo. „Profesí“ nazývá vypravěčka své psaní, jež specifikuje jako červenou knihovnu. Co si pod tím představit? Asi podobně jako pod kostrou samotného vyprávění – nezřetelnou dutinu. Macocha je podivná abstrakce zaobalená do frází, hojně proložená přirovnáními, přičemž smysl není zřejmý na začátku ani na konci. Hůlové hrdinka vzývá „chátrající mezilidskost dneška“, odkrajuje „dusivý koláč svět“, potácí se opilostí, nepěkně se chová k vlastním dětem a nepevná, ba nevěrohodná je celá konstrukce, navíc obtěžující zcela zbytečným ornamentem vulgarismů.

Macocha nenabízí ani ohromující pohled do bezedné propasti nitra

Jestliže vypravěčka je v poslední fázi alkoholismu, na konci odvážena do léčebny, poselství díla je podobně chudé a rozpaky budící. A jsme-li u diagnóz, na podobně nastoupené cestě by mohlo brzy autorku potkat a pohltit evidentně číhající nebezpečí grafomanie.

Novinku spisovatelky Petry Hůlové, novelu s názvem Macocha, vydalo nakladatelství Torst.

autoři: Milena M. Marešová , Karel Kratochvíl
Spustit audio