Destička s oslnivým portrétem: Pražský dvořan ve ztvárnění brusiče skla Caspara Lehmanna, kolem 1610

Poté, co se ve středověku v nebývalém měřítku kombinovalo barevné a malované sklo do obrovských obrazových cyklů ve vysokých gotických oknech, nabyl v renesanci propracovaný kus skla na značném významu pro sběratelské znalce a estéty, mezi něž patřili i saští kurfiřti a císař Rudolf II.

Broušení skla, obzvláště jemné zpracování hladkých plochých skleněných tabulí, ale i kulatých pohárů, hlubokých jen několik milimetrů, a přesto vytvářejících plastický efekt, bylo vyvinuto již v antice – coby tzv. intaglio – jako gema vyrytá negativně do hladké plochy kamene. Tato technika byla znovuobjevena teprve v polovině 16. století a zpočátku se jí věnovali převážně italští mistři na zpracování křišťálu.

Caspar Lehmann, jenž si vytvořil vlastní nástroje z mědi a bronzu a brusné kotouče na formování skla, se stal jedním z prvních umělců, kteří se tímto zušlechťováním skla zabývali a dovedli ho k jedinečnému mistrovství. Pocházel z hanzovního města Uelzen v Dolním Sasku. Brusičem skla a horského křišťálu se vyučil na dvoře bavorských vévodů v Mnichově. V roce 1588 začal hledat štěstí v Praze, kde si ho brzy všiml císař Rudolf II. a jmenoval ho svou osobní stráží, tzv. dvorním trabantem, a posléze císařským komorním brusičem drahokamů.

V současnosti jsou Lehmannova díla v majetku mnoha muzeí po celém světě. Mezi tyto skvosty, které jsou význačné jak z uměleckého, tak z historického hlediska, patří i malá skleněná deska o rozměrech 20,5 × 15,6 cm, zasazená do jednoduchého černého dřevěného rámu, vytvořená v Praze kolem roku 1610. Vévoda Jindřich Julius Brunšvicko-Lüneburský na oslnivém portrétu pózuje v nádherné zbroji velitele.

Destička s oslnivým portrétem: Pražský dvořan ve ztvárnění brusiče skla Caspara Lehmanna, kolem 1610|foto:Staatliche Kunstsammlungen Dresden