Skrytá Středoafrická republika

Afrika je známá jako území plné válek a hladomoru, ale i nepochopitelně veselých lidí. Platí to i o Středoafrické republice. Snížení počtu obyvatel z 5 milionů na pouhých 700 000 je sice pro Evropany skoro nepředstavitelné, imigrace je pak novým začátkem. Kolonie Ubangi-Šari, která patřila už na počátku 20. století koloniálním pánům z Francie, nepotřebovala otroky, ale spíš nové osídlence. Mýtiny po někdejších ebenových lesech lákaly pastevce a lidi z kmenů Francouzské rovníkové Afriky, kteří měli podporu Evropanů. I proto se v zemi rozvíjelo křesťanství. Dnes jej vyznává přes polovinu lidí, přičemž je stejný poměr římských katolíků a protestantů. Mnoho místních stále vyznává animismus a na severu je aktivní islám, který se mezi věřící rozšiřuje nejsilněji díky migraci pastevců územím země a násilnému obracení na víru, které provádějí vojáci.

Původně však na území žily od 1. tisíciletí př. K. kmeny hovořící jazyky východní Adamawy. K nim pomalu přibývaly banutské národy, často migrující dál směrem na jih. Při současné hranici s Čadem zase postupovali obyvatelé, užívající nilosaharské nářečí. Spory mezi nimi, vyprovokované v 19. století třetí stranou, poměr zastoupení změnily. Koloniální správa se postarala, aby lidé znovu přibývali, území ale nemělo strategický význam ani zvláštní bohatství. I dnes stát patří k nejméně rozvinutým na světě, počet obyvatel už ale přesahuje 4,5 milionu. Národnostní složení je po imigracích pestré, nejpočetnější Gbajové tvoří třetinu obyvatel, čtvrtinu Bandové a devítinu Manzové a Sarové, mnoho je i dalších. Nejvíce mezi sebou hovoří sangoštinou, ale úředním jazykem zůstává francouzština.

Válka, která probíhá na severu země přidává početné aglomerace ke městům. Bangui, centrum země, má se slumy na 800 000 obyvatel. Proto je potřeba silná humanitární pomoc ze strany OSN a Francie (i když francouzští imigranti už zde prakticky nežijí). Boje totiž brzdí hospodářský rozvoj, kterému zatím nepomáhá ani ekonomická podpora z Číny, realizovaná v mnoha okolních afrických státech. Většinu HDP proto stále tvoří zemědělství a lesnictví, vydělává se na tropických plodinách a taky existenci mnoha exotických zvířat. Na venkově se pěstuje hlavně kukuřice, tabák, káva a bavlna, které se sem dostaly díky nepočetné imigraci sousedních národů. Najedeme tu ale i maniok, proso, banány a jamy. Velká většina populace pracuje na poměrně neúrodných polích.

Umístění země přálo migracím ze všech směrů|foto: Perry-Castañeda Library Map Collection

Hlavním zdrojem deviz pro zemi je vývoz diamantů a zlata, především směrem do Evropy. Naopak do země se musí dovážet kromě spotřebního zboží i potraviny. Přesto díky vnitřní migraci funguje místní průmysl, důležité je v něm pivovarnictví, výroba textilu, obuvi, ale taky jednodušší montáže jízdních kol a motocyklů. Dopravní síť je přitom hodně nekvalitní, problém je i ve značné vzdálenosti země od moře a jeho přístavů. Lidé ze střední Afriky, kteří si po vyhlášení samostatnosti roku 1960 prožili období císařství Jeana-Bédela Bokassy a diktátorů jako byl André Kolingba, teď žijí aspoň v jisté demokracii. Vláda i opozice se sice bijí, ale známky rozvoje jsou taky viditelné a situace se vlastně může jenom zlepšovat. Pro místní je tedy velmi důležitý jak zájem nadnárodních společností, tak církví.

Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.