Škola základ života - recenzuje David Kroča

1. říjen 2010

Když se řekne Škola základ života, vzpomenou si jistě ctitelé filmové klasiky na známý snímek Martina Friče.

Již méně je známý fakt, že filmový scénář vznikl na základě divadelní komedie, kterou napsal Jaroslav Žák podle vlastní prózy Študáci a kantoři. Všechny uvedené zdroje využila ve své inscenaci režisérka Hana Burešová na Činoherní scéně Městského divadla v Brně.

S komedií Škola základ života se režisérka Hana Burešová nesetkává poprvé. Režírovala ji už na začátku devadesátých let ve Středočeském divadle Kladno a Mladá Boleslav, poté se k ní ještě vrátila v pražském Labyrintu a v Divadle v Dlouhé. Poslední návrat na scéně Městského divadla v Brně těží z prověřeného a tvarově precizního scénáře, v němž každá postava má své místo a opodstatnění. Hlavní inscenační klíč spočívá v zapojení studentské kapely pod vedením třídního buřiče Benetky, který je protagonistou ve filmu i v divadelní dramatizaci. Živě a s nakažlivým elánem interpretují představitelé studentů celkem patnáct dobových písní, jejichž záměrem je nejen členit příběhovou linku, ale i dotvářet atmosféru či charaktery postav. Odbojný Benetka v podání Petra Štěpána tak suverénně válí na saxofon, zatímco třeba tichá dívka Marta Nováková ztvárněná skvělou Lenkou Janíkovou je ráda, že se občas při tanci trefí do rytmu. V úsměvné a uměřeně nostalgické mozaice známých i méně známých epizod ze školních lavic exceluje také Viktor Skála v úloze repetenta Čuřila, který je hlavním strůjcem všech lumpáren. Diváci se dočkají nejen Čuřilova legendárního výslechu v ředitelně poté, co navštívil „z mladické nerozvážnosti" nemravný film, ale také originální herecké etudy, při níž společně s Benetkou a Peterkou, kterého hraje Alan Novotný, předvádějí parodický rozhovor Spejbla s Hurvínkem. Jakkoli brněnská inscenace zůstává v mantinelech tradiční retrokomedie i osvědčených divadelních postupů, výsledným dojmem není jednotvárnost. Nostalgické momenty se plynule střídají s humornými, místo doslovnosti volí režie často jen náznak či metaforu. Zvlášť působivý je pak závěr inscenace, při němž se třída loučí s vyloučeným Benetkou. Zatímco studenti právě dozpívali dojemný song „Zítra tou dobou", scénu zaplavují hrůzné stíny nacistických bombardérů. Teprve v tuto chvíli si možná divák uvědomí, že tato generace študáků žije v roce 1938 a čekají ji tak mnohem těžší zkoušky, než bylo ono žertovné zápolení s kantory před tabulí.

J. Žák, H. Burešová: Škola základ životaRežie: H. BurešováMěstské divadlo v BrněPremiéry 11. a 12. 9. 2010

Recenze David Kroča

autor: David Kroča
Spustit audio