Sklízíme, co jsme zaseli: nevyrovnanou minulost a demokracii redukovanou na byznys

14. listopad 2014
02636624.jpeg

V roce 1989 bylo Radce Denemarkové 21 let. Jak na tehdejší dobu vzpomíná a jak prožívá současnost, na to odpovídá spisovatelka a překladatelka v rozhovoru, který vznikl speciálně k 25. výročí listopadových událostí.

Spisovatelka Radka Denemarková se ve svých prózách často zamýšlí nad ochotou jednotlivce poznat celou pravdu a nést odpovědnost za své činy i slova. Nadcházející výročí sametové revoluce je dobrým důvodem ke kritické reflexi společenských změn a k posouzení toho, jak s nenásilně vybojovanou svobodou naložila.

Jak dnes úspěšná spisovatelka 17. listopad 1989 prožívala? Studentka bohemistiky a germanistiky na pražské Filozofické fakultě trávila večer jako pokaždé, s knihou a spíš v ústraní. „A potom se vraceli lidé celí vyjevení z toho, co se stalo, a všechno se dalo do pohybu.“

Jak uplynulo 25 let z pohledu české společnosti?Nejraději Radka Denemarková vzpomíná na první „porevoluční“ roky, „byla jsem šťastná, kdo byl zvolen, která jména se na vládních pozicích objevovala, v tom byla obrovská naděje. Ale potom se ukázalo, že tu vítězí představa tlusté čáry za minulostí, a to ještě jenom tak, že se řeklo, že toto je ´tlustá čára´, což nefunguje a najednou nás to zpětně dohnalo tím, že se věci z minulosti nepojmenovaly a neřešily. Nešlo o to někoho trestat, ale nahlas říct, že něco bylo špatně, někdo kolaboroval a donášel, a také kdo provedl jaká zvěrstva, aby se těmto lidem zamezilo v jejich moralizování nebo zisku dalších funkcí.“

Sklizeň špatné setbyNegativní sklizeň setby „divokých devadesátých let“ vidí spisovatelka v nárůstu „záhadného kapitalistického mafiánského prostředí“. „Lidé, kteří se tehdy záhadně dostali k velkým prostředkům nyní zamořují naši politiku, a ještě navíc demokracii skutečně zredukovali na byznys.“

V názoru na způsob, jakým se postkomunistické země vyrovnávali se svým dědictvím, je spisovatelka skeptická. „Každá z těch zemí s tím bojuje podobně a myslím, že jejich představitelé dělali podobné chyby.“ Vzorem, jak se s minulostí vyrovnávat je pro Radku Denemarkovou poválečné Německo, „prostě neexistovalo, že by se v roce 1945 vyhlásila nějaká tlustá čára a viníkem byla prohlášena doba. Každý, byť mladistvý a za nic nemohl, tak se musel ke svým činům odpovědně postavit. A ti, kteří se provinili, tak skutečně nesměli zastávat funkce v různých úřadech. Tato společnost se skutečně ozdravila, což můžeme evidentně sledovat například v chování jejich politických představitelů.“

Důsledky někdejších chyb jsou hrozivé„Žijeme v nějakém cyklu, který mě děsí a bolí. Svoboda je ukrajována ze všech stran a to tím, že právě ti lidé, kteří se rekrutují ze ´starých struktur´ jsou schopni si dnes koupit od vysokoškolského diplomu po čisté lustrační osvědčení, kupují média, která pak musí psát podle jejich vůle, a to je cenzura. Děje se to nenápadně a opět s vyhlídkou, že jednou bude líp a zase mnoho lidí se ve velice krátké době vzdává toho nejcennějšího – svobody, důvěry, přívětivosti. A toho se bojím.“

Velká témata tu jsou stáleNěkteří spisovatelé a kritici si stěžují, že se ztrátou nepřítele v podobě totalitního režimu, přišli o „velká témata“. Radka Denemarková má pocit zcela odlišný: „Já tomu absolutně nevěřím ani nerozumím! Žijeme v době, kdy já o ta „velká témata“ zakopávám každý den. Jsme přece zároveň součástí světa. Už sám lidský život, s kterým se musíme potýkat, je téma. Žijeme v globalizované době, vyrůstá tu generace, která má zkušenost z druhé ruky, z internetu a z médií. Já spíš řeším, které z těch obrovských témat zvolit.“

Spustit audio
autoři:Milena M. Marešová, Ivana Myšková
  • Literatura
  • Zpráva