Skálovy rudolfínské variace
Návštěvníci koncertů v Rudolfinu, ale i běžní kolemjdoucí nemohou výstavu děl Františka Skály nezaznamenat a já neprozradím proč. Ale ani ti, pro které je Rudolfinum především galerií, na tuto výstavu (trvající do 2. ledna příštího roku) hned tak nezapomenou.
Dnes, v postmoderních časech, kdy je umění samo sebou průběžně znesvěcováno, nikoho nepřekvapí záměr "znesvětit" architektonicky poněkud protektorské Rudolfinum, "vytěžit" jej a zároveň "diskreditovat". František Skála a jeho kurátor Petr Nedoma tento záměr zveřejňují, leč ve výstavním důsledku tak nečiní. Dávno nejsme v dobách avantgardy, která vše myslela smrtelně vážně. Zde není vážně míněno ani ono znesvěcení, vytěžení, diskreditování.
Dokladů vítězství cynismu nad stávající morálkou a hračičkaření nad patosem je (nejen) ve výtvarném umění všude dosti. V tomto smyslu je František Skála - jako už tolikrát - zase jinde a jiný. Je schopen excelentně parodovat, leč ve svém pojetí parodie je citlivý jako málokdo v jeho generaci. Je solitérem - v mnoha výtvarných i nevýtvarných oborech umění, které zvládá přirozeně, profesionálně, po svém. Je tvůrcem vynikajícího animovaného filmu, kreslířem, ilustrátorem, protagonistou "kultovních" soukromých happeningů, hudebníkem a hudebním parodistou, entertainerem, autorem instalací objektů, sochařem. Sochařem? Snad nejspíše. Ne autorstvím klasického stavebného pojetí sochy, ale výsostným plastikem svých objektů a asambláží. Je prvým nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého a tak dále, atp. Každé další ocenění ve Skálově případě jen mate. Neboť je schopen v následujícím projevu převzít je do své tvorby a tím ji relativizovat.
V mainstreamu současného galerijního a festivalového umění se čas od času vynoří jako plovoucí ostrov jeho laminátový objekt či asambláž z přírodních materiálů jako dílo šamana, bryskně a přesně reagujícího na nepevné danosti, směšnosti, humpoláctví a klišé naší doby. Parafrázuje mýty a paroduje jejich postmoderní vstup do našich životů. Byl by snad poplatný době jako její ironický vykladač, kdyby zároveň nebyl nadčasovým romantikem, využívajícím imaginaci pro spontánní tvořivost tvarových asociací. Jako takový je upřímný a jeho monumentální dílo v Rudolfinu (i před Rudolfinem) zasahuje vnitřním humorem i tam, kde by jiný mohl být nařčen z tendencí megalomanských či manýristických.
Ostatně manýrismus ve smyslu rudolfinských kunstkomor je zde přítomen; v jistém smyslu se takovou postmoderně manýristickou kunstkomorou stalo celé Rudolfinum. Skálova záviděníhodně bohatá a inspiračně dosud nevyčerpaná kreativita jako by neměla své skutečné, závazné téma. A vlastně ani svůj umělecký vývoj. Jako by jen reagovala na zdůrazňovanou předmětnost současného světa, a tím i na jeho stav. Činí tak ve zvláštní syntéze velkorysé parodičnosti a zároveň citovosti duchovní (nikoli náboženské) ražby. Inu, animista, šaman, chtělo by se říci. Neboť slovo génius se objevilo daleko později a dosud mate. A slovo kreativec je v konfrontaci ke Skálovým uměním samo zesměšněno. Skála neubližuje bližním, nevyhraňuje se vůči dosavadnímu ani stávajícímu umění. Tematizuje stejně tak mýtus i kosmos, smrt i živou přírodu, jakož i její nejmenší součásti. Vyčleňuje a zobecňuje, aniž by ublížil. To se dnes nedělá. To se dnes neumí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka