Sjón: Tvé oči mě viděly. Příběh hliněného chlapce, stvořeného na pokraji katastrofy

Marie-Sophie, služka, která cizince dostane na starost, s ním i přes svou neochotu musí trávit večery v zastrčeném pokoji číslo dvacet tři v prvním patře. Muž nemluví, nejí, přesto jako by na něco čekal. Marie-Sophie i ostatní zaměstnanci penzionu si hned první noc uvědomí, že po jeho příchodu se všem opět začaly zdát sny – poslední dobou, kdy byla všudypřítomná válka nejzuřivější, se snění z jejich života vytrácelo.

Sjona při psaní inspirovaly osudy parní lodi Godafoss (pojmenované po islandském „vodopádu bohů“), jejíž posádka v listopadu 1944 navzdory rozkazu zastavila motory, aby pomohla trosečníkům z potopeného britského tankeru Shirvan. Tato záchrana se však stala bojem o přežití, když byla Godafoss zasažena torpédem a během sedmi minut zmizela pod hladinou islandských vod. Zemřelo 25 členů posádky, mimo jiné jedna pětičlenná rodina.

Zmíněná ztráta byla jednou z největších tragédií druhé světové války na Islandu. Zní to asi poněkud paradoxně, přesto celá nešťastná událost zanechala v historii ostrova silné stopy.

Sjón se k příběhu staví po svém, a tak se Godafoss stává jen loďkou směřující do světa mrtvých v závěru celé knihy. Důležitější je v ní příběh vězně Loeweho a jeho ošetřovatelky Marie-Sophie. Ti se – zavření v pokoji číslo 23 – stávají jedinými nositeli jakési naděje ve válkou zničeném světě. Dva unavení a špinaví lidé, kteří se z toho nejhoršího okolo pokoušejí vykřesat jiskru něčeho životadárného. Sjónovo vyprávění, které v sobě splétá mýty i střípky historie, se tak stává poutavým svědectvím o naději.

Režisér Tomáš Soldán a dramaturg Martin Velíšek se rozhodli českou adaptaci hry postavit na zmíněné islandské dramatizaci (jejímž autorem je Bjarni Jónsson), přesto se při realizaci vydali zcela jinou cestou. S herci natáčeli nejen v olomouckém studiu Českého rozhlasu, ale také v secesní vile Primavesi či na faře kostela svatého Michaela archanděla. Původní hudbu ke hře složil výrazný multiinstrumentalista Tomáš Vtípil, při své práci používal mimo jiné také záznamy dechu herců.

Rozhlasová adaptace příběhu získala první cenu na Prix Europa 2009.