Shakespearův Macbeth jako noční můra
Obnažený prostor jeviště ponořený v šeru, vzadu kovové dveře do zákulisí, tu a tam pár neuspořádaných židlí, v hloubi vpravo opuštěné bubny. Pomalu se trousí herci v civilu, černém a tmavém, neslyšně se baví, zdraví se, rozcvičují, zkoušejí si části kostýmů. Elegantní žena vpravo od středu čte scénář. Právě z ní náhle vyzařuje napětí, ona ovládne prostor. Vstává, míří na rampu a s ní jsou tam najednou dvě další extravagantní dámy - čarodějnice. Macbeth hostující režisérky Hany Burešové na scéně Karla Glogra v Divadle na Vinohradech nevyrůstá z pustých plání Skotska, ale z všednodennosti a chaosu našeho světa.
Čarodějnice Daniely Kolářové, Simony Postlerové a Jany Markové jsou každá jiná, Kolářové nesmlouvavá, nejtvrdší, asi proto, že si četla v knize osudu. Ale hlavně jsou neuchopitelné, jejich hlasy se překrývají jako ve větru, některá slova zazní jasně, jiná se rozmazávají, jen zlověstný pocit zůstává jako předznamenání. A proměňují se, tu se vynoří jako babizny od popelnic, tu se jako v lidových baladách či ve snu promění v přízrak děsivý či groteskně erotický.
Macbeth Jiřího Dvořáka přichází jako mladý hrdina, omámený vítězstvím. Ale zbytkem jeho chlapecké radosti už prosakuje samolibost, už chce víc, a chce to hned s bezostyšným pocitem, že má na to právo. Ne pouze slávu a uznání, chce moc. Za jakoukoli cenu. Vědmy svými věštbami už nepokoušejí statečného muže, ale klíčící zlo v něm. Od začátku se vše děje v prudkém rytmu, ve vrcholných chvílích se tlukot našich srdcí násobí výhružností bubnů (hudba Vladimír Franz). Použitý archaický překlad O. F. Bablera je těžký, plný symbolické obraznosti, působí spíš svým zvukem než přesností významů. Dramatičnost tak čerpá sílu z vysoké hladiny herecké expresivity hlavních postav a z mohutnosti hrůzné poetické emoce.
Jednotlivé scény se prudce zjevují, přímo vyrůstají ze země - z podlahy vyjíždějí plošiny, které v mžiku spolu s herci konkretizují scénu. Nezadržitelný tok děsu, kterým je divák zavalen, nezná slitování. Je to moralita, která nezvedá prst, ale drásá. Vrcholem je scéna ztráty smyslů Lady Macbeth. Vilma Cibulková ji pojímá jako ženu, která se celou bytostí upíná ke svému muži, prudce a aktivně předjímá jeho skryté děsivé chtění a dodává mu sílu svou bezuzdnou vášní. Stejně urputně ho brání ve chvílích jeho přeludů a propukajícího šílenství, její síla se ovšem tříští o poznání hloubky jeho rozpadu. Místo krásné smyslné ženy se pak na scéně pohybuje křehká a ošklivá hadrová troska. Herecký výkon až k nesnesitelnosti soustředěný na vypjatý, ale fungující kontrast. Macbetha naopak vnitřní muka vedou ke krvavé krutovládě, v níž jedna zrůdná vražda střídá druhou, jen aby přehlušila strach a mučivou úzkost jeho duše. Závěrečný marný boj muže proti muži je výrazem zbytku Macbethova lepšího já, ale zároveň je mu i krutým výsměchem.
Psáno z druhé premiéry.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
