Sezóny srdce Josefa Topola. Unikátní svědectví o životě významného dramatika

„Jsou lidé, kteří si stav ducha uvědomí a nezanesou ho balastem, a jsou tací, kteří ho vyčtou, dojdou k němu intelektuálním úsilím. Josef Topol patřil k první skupině. Mikuláš Medek o něm řekl: Je to lastura, která se nedá otevřít násilím. Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama. Vzal jsem si to k srdci a vůbec jsem se o násilné otevření nesnažil. Jenom jsem Josefa Topola poslouchal,“ říká v úvodu rozhlasového pořadu Karel Hvížďala. Rozhovor novináře s dramatikem dostal časem knižní podobu s názvem Sezóny srdce/Collage in adagio a jde o cenný materiál. Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu.

Svědectví o sobě, o českém divadle i kulturním životě doby

Rozhlasový výběr představuje rozhovorové pasáže. Josef Topol tu hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a o svých divadelních hrách.

Upozornil na sebe již ve dvaceti letech hrou Půlnoční vítr, v ní originálně pracuje s jazykem. Právě jazyk dramatika zajímal zásadně.

Nemyslím si, že bych do českého dramatu přinesl nějakou zvláštní vlohu, ale je pravda, že mě vždycky bavilo pracovat s jazykem. A když hledám kořeny tohoto zájmu, vzpomínám si, že jako dítě jsem poslouchal báby, které se u nás v Poříčí nad Sázavou scházely na draní peří. Tatínek občas uvařil grog a baby mlely a mlely... Schovaný za kredencí jsem poslouchal jejich hovory, nebo spíš tok řeči. A tehdy vznikly mé první literární pokusy. Svým dětským těsnopisem jsem si zapisoval, co jsem slyšel.
Josef Topol

Některé záznamy pak Josef Topol využíval ve svých hrách jak např. v Konci masopustu nebo v Kočce na kolejích, kterou zahajovalo svou činnost v roce 1965 Divadlo Za branou.

Čtěte také

Jáchym Topol: Já píšu z radosti, jazyk je nádhera!

Úvahy o jazyku, dialogu, práci na textech se objevují v rozhlasovém zpracování podobně jako vzpomínky na různé české herce i přátele. Josef Topol znal hereckou generaci Leopoldy Dostalové, Jana Pivce, Marie Tomášové („Mařenku Tomášovou miluju od první chvíle, kdy jsem ji viděl. Doteď“), mezi přátele patřili např. Jiří Kuběna, Václav Havel, Mikuláš Medek, Josef Šafařík nebo Jan Tříska.

„Honza poutal pozornost žen a na herce se vyznačoval neobyčejnou inteligencí, o rolích přemýšlel. Většina herců role cítí… Mohl jsem spoléhat na jeho chápavost a nápaditost. Měl hořký humor a ironii, které patřily k naší generaci. Nikdy jsem neměl rád naivní herce, jelita. Honza byl úplně jiný... Jako naše heslo fungovaly čtyři řádky z Čechova, z Racka, kde Treplev říká Nině, což byl on a Marie Tomášová: ‚Co je to za strom? To je jilm. A že je tak tmavý. Je noc a vše je teď tmavé.‘ Tyhle řádky on miloval a někdy až do omrzení je opakoval… Měl jsem na něm moc rád, že se dokázal zamilovat do drobnosti.“

Jan Tříska v polovině 60. let|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Topol v rozhovoru též přibližuje své vzácné přátelství s Jiřím Voskovcem, konec Divadla za branou, práce v dělnických profesích a vykresluje nesnadný život na přelomu 70. a 80. let. Tehdy ho postihl zákaz publikování, divadla nesměla uvádět jeho hry. Chvíli pracoval jako korektor nakladatelství Vyšehrad, pak pár měsíců jako provozní pracovník v Lyře Pragensis a po podpisu Charty 77 dočasně jako dělník u stavebního podniku na opravě Karlova mostu. Po úrazu odešel do důchodu.

Jazyk jako stav duše, přátelství jako závazek

„Jazyk je stav duše, ve své podstatě. A co s tím? Nevím. Já už si tady připadám nepatřičně. Jezdím na chalupu na Krakovec, kde nikdo o mně nevěděl, že jsem nějaký spisovatel. Raději jsem o tom nemluvil. Nebylo to žádoucí. Chtěl jsem mít pokoj.

Poté, co jsem u kameníků při práci na opravě Karlova mostu utrpěl úraz a šel jsem do předčasného důchodu, žiju většinou na Krakovci. Ale když přijedu do Prahy, chodím za kamarády. Většinu přátelství a lásek, pokud ti lidé nezemřeli nebo neodešli, mám z mládí. Někdy i dnes potkávám cenné lidi, ale už na to navázat s nimi přátelství a lásku nemám. Chybí mi na takové lidi kapacita. Pro mě přátelství vždycky znamenalo velký závazek. Snažil jsem se mu věnovat hodně vnitřní účasti, dostát mu. A už to tak zůstane.“