Šest Braniborských koncertů na šesti nahrávkách
Čtyřhodinové vysílání „Od Claudia k Ludwigovi“ nabídne netradiční setkání s cyklem Šesti Braniborských koncertů Johanna Sebastiana Bacha v šesti různých nahrávkách vzniklých v letech 1950 – 2006; tedy šest různých historicky poučených interpretačních pohledů vzniklých v rozmezí 56 let, během druhé poloviny 20. a začátku 21. století.
Stará hudba včera a dnes…
Otázkou jak se provozovala, interpretovala a tím i jak zněla hudba dřívějších epoch, se hudebníci začali více zabývat zřejmě od památného znovuuvedení Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha v Berlíně roku 1829, za nímž stál velký ctitel Bachovy hudby, německý skladatel Felix Mendelssohn-Bartohldy. Byl to jistě jeden z velmi významných impulsů. Ne, že by do té doby o dřívější hudbu nebyl zájem. Namátkou stačí připomenout uvádění Händelových oratorií na sklonku 18. a v 19. století např. v Londýně nebo ve Vídni nebo Bachových kantát v německých zemích; tedy v době, kdy sláva barokní hudby jakoby zdánlivě poněkud pominula. Ale opravdu jenom zdánlivě, protože většina hudebních skladatelů se studování tzv. „staré hudby“ intenzivně věnovala. Mozart, Beethoven, Mendelssohn, Berlioz, Wagner, Mahler či Dvořák velmi pečlivě studovali díla Bachova, Händelova, ale i díla starší. Velký milovník kontrapunktu Bedřich Smetana získal roku 1863 v Drážďanech notový materiál k barokní orchestrální Ouvertuře F dur Jana Dismase Zelenky, kterou potom uvedl v Praze na koncertě v Novoměstském divadle. A nesmíme zapomenout na skladatele 20. a 21. století, kteří se staré hudby rovněž neodříkali, ale naopak v ní nalézali mnohé užitečné podněty pro svoji originální tvorbu: Max Reger, Arnold Schönberg, Anton Webern, Igor Stravinskij, Paul Hindemith, Dmitrij Šostakovič, Petr Eben, Vladimír Sommer, Otomar Kvěch, Lukáš Hurník ad.…
K velkým osobnostem zabývajících se bádáním o způsobu interpretace hudby 17. a 18. století, potažmo o dobových nástrojích, patřil francouzský muzikolog, rodák z Le Mans, Arnold Dolmetsch (1858 – 1940). Jeho mimořádný význam spočíval v tom, že nezůstal u teoretických závěrů (je autorem dodnes aktuální učebnice o interpretaci raně barokní hudby), ale okamžitě je převáděl do praxe a zásadní měrou se zasadil o postupný rozvoj v interpretaci staré hudby na dobových nástrojích nebo jejich kopiích (v počátcích do svého úsilí zapojil celou svoji rodinu, v níž byli hráči a hráčky na strunné, klávesové a dechové nástroje). Zájem o tzv. historicky poučenou interpretaci hudby především 17. a 18. století se naplno rozvinul po Druhé světové válce, od 50. let 20. století, kdy se začaly ve větším měřítku systematicky zpracovávat evropské archivní fondy a současně začaly vznikat první interpretačně vyhraněné instrumentální ansámbly věnující se staré hudbě. Svůj nezanedbatelný podíl na stále větší oblibě tohoto stylu měl jednak rozhlas, který umožňoval svými přenosy koncertů staré hudby setkávat se s jejich pojetím i mimo koncertní sály, ale zejména pak velký rozmach nahrávacího gramofonového průmyslu, který tyto nahrávky s autentickou interpretací šířil a dodnes šíří v mimořádně velkém objemu. Úměrně tomu od doby vzniku prvních ansámblů se také zvýšila jejich interpretační kvalita jak díky kvalitnímu pramennému výzkumu (dodnes oceňované traktáty J. J. Quantze, C. Ph. E. Bacha, L. Mozarta, J.-M. Hotteterra ad.), tak i velmi odbornému studiu tohoto interpretačního směru na specializovaných vysokých hudebních školách po celém světě.
První kompletní nahrávka Braniborských koncertů s použitím dobových nástrojů vznikla v roce 1950 ve vídeňském „Casino Baumgarten“ a dirigentsky je pod ní podepsán legendární propagátor historicky poučené interpretace rakouský dirigent, broumovský rodák, Josef Mertin (1904 – 1998). V jeho pojetí a v podání Wiener Kammerorchester (Komorního orchestru Vídeňské společnosti Koncertního domu), v němž se setkali tehdejší nejlepší rakouští instrumentalisté, např. houslistka Editha Steinbauer, violista Eduard Melkus nebo violoncellista Nikolaus Harnoncourt, zazní Braniborský koncert č. 1 F dur, BWV 1046.
V roce 1965 vznikla v pražském studiu Domovina první česká nahrávka Braniborských koncertů, za jejíž realizací stála mimořádná umělecká osobnost flétnisty, dirigenta, muzikologa a popularizátora Milana Munclingera (1923 – 1986). Ten spolu se svým sdružením Ars Rediviva, založeným roku 1951, a s dalšími přizvanými sólisty, postupně nahráli v historicky poučeném duchu, ale na moderní nástroje, Bachův Braniborský komplet, který dodnes neztratil nic ze své hudební svěžesti. V sólových partech Braniborského koncertu č. 2 F dur, BWV 1047, hrají flétnista František Čech, hobojista Stanislav Duchoň, houslista Václav Snítil a nejnáročnější trompetový part nahrál francouzský virtuos Maurice André, který byl přizván ke spolupráci.
Muzikologicko-historické bádání prošlo od 60. do 90. let minulého století (a nadále i prochází) významným vývojem, kdy byly zúročovány a dále rozvíjeny předchozí výzkumy a nové objevy v nejširších oblastech, včetně dalšího rozvíjení studia dobových pramenů a zabývajících způsobem tzv. historicky poučené interpretace na autentických hudebních nástrojích. K předním světovým špičkovým odborníkům, kteří na tomto poli zanechali od roku 1967 nesmazatelnou stopu, patřil anglický dirigent, cembalista a muzikolog Christopher Hogwood (1941 – 2014), který v roce 1973 založil soubor Academy of Ancient Music zaměřený na barokní a raně klasicistní hudbu, s nímž vedle koncertní činnosti nahrál velké množství studiových snímků. Tyto nahrávky jsou pro poznání způsobu či stylu historicky poučené interpretace mimořádně umělecky a odborně cenné. Na jaře roku 1984, v londýnské Walthamstow Town Hall, Christopher Hogwood nahrál s Academy of Ancient Music komplet Braniborských koncertů, z něhož zazní Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048.
Ve stejné době, jen o dva roky dříve (v dubnu roku 1982) nahrál Hogwoodův umělecký kolega, anglický dirigent a cembalista Trevor Pinnock (*1946) se svým souborem The English Concert, založeným roku 1972, svoji interpretační představu Bachových Braniborských koncertů. Pinnock spolu s Hogwoodem náleží k vysoce respektovaným odborníkům v oblasti historicky poučené interpretace 17. a 18. století a jejich nahrávky patří patrně asi k jedněm z nejlepších, které vznikly v posledním dvacetiletí 20. a začátku 21. století. Neméně důležitou a mnohdy v důsledku i kvalitu rozhodující práci při podobných studiových natáčeních měli a dodnes mají mistři zvuku a režiséři, neboť způsob snímání zvuku starých nástrojů, které mají mnohdy zcela odlišné zvukové (akustické) vlastnosti od moderních nástrojů, vyžaduje zcela specifický a nadmíru fundovaný přístup. Z Pinnockova kompletu Braniborských koncertů Johanna Sebastiana Bacha (nahraného v Mnichově v Herkulově síni), vybíráme č. 4 G dur, BWV 1049, který má tři sólové nástroje: housle, (Simone Standige), a dvě zobcové flétny (Philipp Pickett a Rachel Beckett); The English Concert řídí Trevor Pinnock.
Další kompletní nahrávka Braniborských koncertů Johanna Sebastiana Bacha vznikla na přelomu let 1989-90 v Německu, v podání Bach Collegium München (tvořeného členy Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Mnichovských filharmoniků a Bavorského státního orchestru), vedeným koncertním mistrem Bavorských rozhlasových symfoniků Florianem Sonnleitnerem (*1956). Historie Bach Collegium München sahá do roku 1973, kdy těleso, původně sestavené ze studentů Hochschule für Musik und Theater, prvně veřejně vystoupilo. Jeho repertoár zahrnuje hudbu Monteverdiho, Händela, Bacha přes romantické autory až po hudbu současnou. Nahrávka Braniborských koncertů, vzniklá na přelomu let 80. a 90. let minulého století v Herkulově síni Mnichovské rezidence (architektonického komplexu a bývalého rezidenčního sídla bavorských vévodů, kurfiřtů a králů) vychází z tradiční interpretace na moderní nástroje, ale prováděné se znalostí historické, dobové provozovací praxe. Braniborský koncert č. 5 D dur, BWV 1050, hraje Bach Collegium München; sólové party hrají András Adorján (flétna), Florian Sonnleitner (housle) a Friedemann Winkelhofer (cembalo).
Malou cestu v čase za Bachovými Braniborskými koncerty na šesti různých nahrávkách z let 1950 – 2006, zakončí nahrávka nejmladší, vzniklá v létě roku 2006 ve studiu Českého rozhlasu v Praze a pocházející z kompletu nahraného v historicky poučené interpretaci naším předním českým souborem Musica Florea, jehož uměleckým vedoucím a zakladatelem (v roce 1992) je Marek Štryncl (*1974). Repertoár souboru zahrnuje instrumentální komorní hudbu, světské i duchovní vokálně-instrumentální skladby, orchestrální koncerty i monumentální skladby symfonické, operní a oratorní od počátků baroka až po 20. století. V roce 2009 obdržel soubor ocenění za nejlepší interpretaci děl J. S. Bacha na festivalu v chorvatském Varaždinu. Nástrojové obsazení posledního Braniborského koncertu č. 6 B dur, BWV 1051, má sametově jemný, homogenní zvuk, který je charakteristický pro tzv. violový consort – soubor nižších a hlubokých smyčcových nástrojů: viol, viol da gamba, violoncell, violonu a cembala.
Vysíláme v programu Od Claudia k Ludwigovi 5.5.2018 v 16:00
