Sedm samurajů piští, pitvoří se, mají tablety a kolem prší rýže. Smysl díla ale vizuálními efekty nepronikl
Film Sedm samurajů japonského režiséra Akiry Kurosawy je dodnes uznávaná klasika. Nakolik je možné toto dílo převést na divadelní prkna? V pražském divadle Na zábradlí se o to pokusili režisérka Anna Petrželková a spolek Masopust.
Sedm samurajů, hrdinský epos, který dodnes uchvacuje svým příběhem i vizuální stránkou natočil v roce 1954 japonský režisér Akira Kurosawa. Teď příběh o tom, jak si vesničané na ochranu před bandity najmou sedm samurajů, uvádí spolek Masopust v Eliadově knihovně pražského Divadla Na zábradlí. Režie se ujala Anna Petrželková, která byla při posledním udělování Cen divadelní kritiky ověnčena titulem Talent roku.
Srovnávat film Sedm samurajů s divadelní adaptací v podstatě nemá smysl Filmové umění přirozeně mluví jazykem a prostředky, které jsou od těch divadelních velmi odlišné. To se ukazuje právě při ceněných filmových klasikách, které nabízejí inspirující záběry, nečekaná obrazová spojení a mistrovský střih. Film Akiry Kurosawy s jevištním dílem Anny Petrželkové však netřeba srovnávat ani co do obsahu. Zatímco japonský režisér do detailu vypracoval a vykreslil každou postavu a příběh dodnes dojímá šíří pohledu na lidské osudy, v Divadle Na zábradlí nic takového nečekejte. Režisérka a autor adaptace Šimon Peták jen ze složitého filmového díla „vyzobali“ základní příběh, který obalili spoustou fórků a poměrně působivou vizuální stránkou.
Sedmero herců v divadelním zpracování představuje nejdříve vesničany Ti jsou náležitě vykresleni jako ustrašení a otrhaní hlupáci v županech, kteří nedokážou ani škrtnout sirkou, aby si uvařili rýži. Postupně se herci mění v najaté samuraje a připravují se na finální střet s bandity. Do toho místy hrají i vesničany a nakonec i bandity, což je pro diváka neznajícího filmovou předlohu docela matoucí. Sedm herců doplňuje Anežka Kubátová - na začátku vypravěčka děje, pak jediná ženská postava - prostitutka i předmět milostného zájmu jednoho ze samurajů.
Samurajové mají slušivý černobílý oděv, Kubátová je v červené a spolu s bílou stěnou za ní symbolizuje barvy japonské vlajky. Na stěnu zavěšuje červené okvětní lístky a samurajové na ni vytvoří svou známou vlajku - zde však složenou z kusů dřeva a plechovky piva. I když se hraje v dávných dobách, kdy japonský venkov okrádali banditi, vesničané si hrají s tablety, nechybí svítící meč z Hvězdných válek a hrnec s rýží se nakonec uvaří na elektrickém sporáku. Působivý je efekt, kdy z kovové konstrukce hned u diváků, jakéhosi portálu, začne pršet rýže.
O co nápaditější je inscenace vizuálně, o to méně prostoru mají herci Rozhodně nečekejte přesně vykreslené postavy - až na některé motivy přejaté z filmu, působí sedm hrdinů jako jednolitá masa. Ta především hodně křičí, piští a různě se pitvoří, životní moudrostí naplněné repliky jsou především zesměšněny. Na některé herce se dostane sotva několika větami, jiní jsou zřetelnější - například Miloslav Kӧnig nebo Robert Mikluš.
Hodinu a půl trvající inscenace se hraje v rychlém tempu a velké hlasitosti, jednotlivé scény jsou od sebe odděleny zatmívačkou a hra je doplněna temnou hudbou Jakuba Kudláče.
Diváka ovšem může velmi brzy napadnout jedna základní otázka. Proč to celé? Proč vůbec uvádět Sedm samurajů? Co nám tím režisérka a dramaturg chtěli říct? V tom se možná práce mladé Anny Petrželkové podobá inscenacím jejích vrstevníků. Nechybí jim nápaditá a originální obrazivost a jsou přesné po technické stránce. Smysl se však zcela vytrácí.
