Schůzky s literaturou – Symfonie XX. století

02375089.jpeg

Literární kritik, básník a překladatel z francouzštiny Miloš Dvořák se narodil 9. září 1901 v Jasenici u Náměště nad Oslavou; zemřel v domě po svých rodičích 26. července 1971. Letos tedy uplyne 40 let od jeho smrti a 110 od narození. Při té příležitosti zazní na stanici Český rozhlas 3-Vltava rozhlasové pásmo Symfonie XX. století, které bylo natočeno před deseti lety v brněnském studiu v režii Evy Řehořové. V pořadu, který připravila Alena Blažejovská, hovoří básníkův syn MUDr. Petr Dvořák a nakladatel a básník Jaroslav Erik Frič.

Mottem pořadu se stala citace z Dvořákova dopisu Zdeňku Gábovi ze 3. září 1967: „Básník má vyslovovat především to, k čemu sám v životě dospěl a co v něm vytvořil, a nikoli poddávat se běžné životní praxi své doby. Je to marnost a zbytečnost.“ Kromě zmíněných respondentů se pásmo opírá o pasáže z knihy Čtrnáctero zastavení, v níž Bedřich Fučík vzpomíná na léta 1918 a 1919 na třebíčském gymnáziu. Tak můžeme sledovat první Dvořákovy publicistické a literární kroky – a to v kulturním časopise „pro celou západomoravskou oblast, tvořenou Telčí, Velkým Meziříčím, Moravskými Budějovicemi a Třebíčí“, nazvaném Svítání. V únoru 1919, v prvním čísle časopisu, Miloš Dvořák napsal: „Nejvyšší krásou naší duše jest opravdové dílo básnické. Všechna krása naší země vstupuje jím do vyššího světa, aby stvořila člověka. A tvůrce jest onen odvážný hrdina svého nitra, který v nesnesitelné tragice a zoufalství našeho života dovede roztrhnouti oponu, kterou Neviditelný rozestřel mezi něho a okolní svět.“

V pořadu dále zazní ukázky ze studie Jaroslava Meda Miloš Dvořák – typ literární kritiky, která byla publikována v roce 1992 v časopise Česká literatura. Také zde literární historik dosvědčuje: „Kritický typ Miloše Dvořáka se vytvářel v letech 1928-1938 především v polemice a v konfrontaci s převládajícími soudobými literárně kritickými koncepcemi, a to zejména s koncepcemi levicové avantgardy a liberalismu.“ Dvořák, mj. též autor stati Tradice díla Otokara Březiny, publikuje v září 1938 v redakčním prohlášení časopisu Akord spolu s Albertem Vyskočilem proslulé krédo: „Známe jen umění dobré a umění špatné. Vycházíme z přesvědčení, že pravé umění jest samo o sobě vždycky katolické.“ Takto vypjatá formulace vedla později Jaroslava Meda ke shrnutí: „Dílo Miloše Dvořáka může být dnes hodnoceno dvojím způsobem: buď jako anachronický výraz předkoncilového katolicismu, nebo jako cenná výzva při svobodném kladení otázek po smyslu umění i života.“ Med rovněž upozorňuje na fakt, že právě křesťanský realismus Miloši Dvořákovi „nedovolil akceptovat ani tu nejmírumilovnější verzi socialistické utopie“.

Rozhlasové pásmo, v němž účinkují Věra Zástěrová, František Derfler, Vladimír Krátký a Vladimír Fux, přináší také reprezentativní ukázky z rozsáhlé básnické skladby Miloše Dvořáka Symfonie XX. století, která byla původně z neznalosti a z důvodu dlouholetého nedoceňování Dvořákova básnického talentu mylně připisována Janu Zahradníčkovi.