Scénografie je pro mě něco nadpozemského, říká Eva Jiřikovská. Dvacet let tančila v Hradišťanu, inspirací je jí i folklor
Ráda se vyjadřuje expresivním gestem a její kostýmní a scénografickou práci můžeme vidět v divadlech po celé republice. Proč už si návrhy nekreslí tužkou, jako když začínala? Jaký má vztah k inscenacím, které vycházejí z klasických textů 19. století? Jak se po pandemii koronaviru změnil systém spolupráce divadla se scénografy? I o tom mluvila Veronika Jošková Štefanová ve Vizitce se scénografkou Evou Jiřikovskou.
Jako scénografka a kostýmní výtvarnice spolupracovala Eva Jiřikovská na více než stovce divadelních inscenací. Ke spolupráci si ji zvou režisérská esa Martin Františák, Marián Amsler nebo Dodo Gombár, přesto, jak ve Vizitce řekla, coby introvertka bojuje se sebevědomím. „Mám pocit, že čím jsem starší, tím těžší pro mě je věřit, že rozdělaná práce dopadne dobře a někdo další si mě zase vybere.“ Prozatím to ale funguje.
Její kostýmy a scénu můžeme v současné době vidět například v Národním divadle v Našich furiantech. Zrovna tato inscenace dala Jiřikovské zabrat, koncept kostýmů se totiž měnil za pochodu. „Režisér Františák se nakonec rozhodl, že postavy nebudou oblékat moderní, současné oblečení, ale zcela klasické, nerušivé. Svazovalo mi to ruce, protože se ráda vyjadřuji expresivním gestem. Nakonec jsme to ale, byť ve stresu, zvládli,“ konstatuje.
Scénografkou v šestadvaceti
Eva Jiřikovská se narodila v Uherském Hradišti, kde také dvacet let chodila do tanečního souboru Hradišťan. V letech 2004 až 2016 působila jako výtvarnice scény a kostýmů ve Slováckém divadle, kam si ji vytáhl tamní režisér Igor Stránský: díky studiu výtvarné výchovy a grafiky na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity uměla pracovat s tiskovinami. Nejprve tedy měla na starost grafické práce – přípravu plakátů a programů. Záhy začala vyrábět i věci pro jeviště. Že se jednou dostane až do Národního divadla? To ji tehdy prý absolutně nenapadlo. Scénografii jako takové se totiž začala věnovat bez divadelního vzdělání v šestadvaceti letech a i po letech úspěšně strávených v divadelním provozu je to pro ni bolavé téma.
„Trpím, že tady teď děláme rozhovor, ale já přitom scénografii nestudovala. Pořád se tím sžírám. Jenže že bych chtěla dělat divadlo, jsem si uvědomila právě až po pedagogické fakultě,“ vysvětluje. Zdá se, že jinak už to v jejím případě být ani nemůže. Přechází z jedné inscenace do druhé, práci má v České republice i na Slovensku. „Scénografie je pro mě něco nadpozemského, je to pro mě práce i koníček,“ dodává.
Inspiraci hledá všude kolem sebe. Dlouhodobě je pro ni důležitý folklor, například cestou na Slovensko si vyfotila krásné staré dveře s prolamovaným železem, které pak v jedné inscenaci přesně takto použila. V Gazdině robě zase modrou podezdívkou z moravských chalup podehnala skleník. Reaguje ale i na divadelní, ne vždy ideálně stavěný prostor a konkrétní téma inscenace. Například v Yermě, která řeší nemožnost počít dítě, scénu orámovala prázdnými truhlíky.
Související
-
Scénograf Němeček: Nejspokojenější jsem, když se při zkoušení přijde na principy, které mě nenapadly
Jít do divadla je pro něj výrazně intenzivnější zážitek než jít do kina. I proto své scénografické nápady rád sdílí s divadelními režiséry, například s Jiřím Havelkou.
-
Bomby padaly kousek od našeho domu. Od té doby vím, že všechno je dočasné, říká scénograf Stojčevski
Jako malý kluk si Dragan Stojčevski rád stavěl bunkry z křesel a deky. Láska k zabydlování prostoru mu zůstala, jen se přetavila v práci pro divadlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
