Scénograf nejexpresivnější

Kubismus v architektuře se stal fenoménem předválečných Čech. Jména jako Josef Gočár nebo Pavel Janák zní dobře dodnes, zvláště když jejich kvalitní práce je neustále vidět. Vlastislav Hofman patřil do skupiny kubistů, když se ve své tvůrčí invenci odklonil od svých učitelů na České technice. Jako ostatní kubisté-architekti potřeboval vyvolat dynamismus ve statických objektech, aby člověk měl pocit plasticity a vnitřního pohybu předmětů. Toho se snažil dosáhnout tvary odvozenými z jehlanu, krychlí a hranolů, které často promodeloval v krystalických útvarech blízkých tzv. diamantovému řezu. Vlastislav Hofman se snažil být co nejvěrnější modernímu pohledu, proto měl samozřejmě problémy uspět ve veřejných architektonických zakázkách. Úspěšným se ale stal, zvlášť když jako jeden z Tvrdošíjných začal s nadšením pomáhat budovat novou republiku. Věnoval se grafice, malbě a ostatním výtvarným oborům. Scénografii by se možná nikdy nevěnoval, ale vše se změnilo, když si přečetl dílo F. M. Dostojevského.

Zrodil se tím u něj hlubší zájem o divadlo. Dostojevskij se pro něj stal východiskem jeho další tvorby zaměřené k duchovní a zároveň hluboce lidské podstatě. Jeho kubistický pohled dobře korespondoval s divadelním expresionismem, takže se setkání s K. H. Hilarem stalo pochopitelně velmi plodným. Prostor výstavy "Kubista nejtvrdošíjnější" se právě otevírá jednou z jeho vynikajících prací, scénou k inscenaci Král Oidipus v Národním divadle. Tady zaplnil centrální plochu jeviště palácovým interiérem, ale ústředním motivem jsou dvě točitá masivní schodiště. Ty mají Oidipa vést k jeho osamění, taky ale podtrhují velikost jeho bolesti svým stupňováním.

V jednom ze dvou sálů, který je věnován především jeho scénografiím, má prostor vtipné kubistické utváření, takže pozor taky na možné pády díky netypickým tvarům pódií. Exponáty jsou vystaveny v chronologickém pořadí, protože se jeho pojetí divadelního prostoru časem měnilo. Začínal masivnějšími scénami, které podtrhovaly expresivní herectví v hilarovských inscenacích, jako třeba ve Dvořákových Husitech nebo ve Verhaerenově Svítání v Divadle na Vinohradech. Viditelně pomáhal hereckému výrazu, ale postupně scénám spíš ulehčoval. V Národním divadle spolupracoval s režiséry Karlem Dostalem, Františkem Pujmanem, ale později především s Jiřím Frejkou, s nímž cítil kongeniální spolupráci. Začíná být více psychologický, ale vždy posiluje vnitřní duševní výraz umění. Jeho práce na inscenacích antických her a shakespearovských dramatech téměř až vstupuje do postav a děje, jak bylo vidět u scény ke Králi Learovi, Richardu III. a k Antigoně. Méně okázalosti udělalo viditelně větší službu. Smysl pro dramatickou účinnost a pro spolupráci všech složek divadelního projevu mu umožnil scénu čím dál více oprošťovat, aby ji tím více polidštil. Z jeho scén téměř až tepe srdce se vší živou krví, což jistě obohacovalo představení. Dynamická symbolika se u něj neustále více zduchovňovala.

To už ve světě dostával spoustu uznání a cen, protože ojedinělá a originální tvorba měla velký ohlas. On byl vlastně tím, kdo založil moderní českou scénografii, na jeho výsledky navazoval třeba světoznámý Josef Svoboda. Výstava je svou architektonickou formou vlastně svými jednotlivými částmi provázána, má svou osobitou vnitřní vyváženost. Kubismus kupodivu v secesních sálech vypadá přirozeně a pěkně, výstava se tedy dá jen doporučit. V zimních plískanicích vás sice zamrazí časté projekty krematorií a uren, výstava ale končí hlubokou lidskostí ve výrazu portrétovaných, v divadelních scénách a v nákresech kostýmů. Není mnoho originálních umělců v českých zemích, kteří mají schopnost tolik spojit nespojitelné. Proto může být zajímavé je blíže poznat, třeba na vydařené výstavě.