Scapíííííííno

A čím je zpracování netradiční a přitom neznásilňující? Celá hra je pojata jako sen režiséra. Ona každá inscenace je svým způsobem režisérův sen. Některá je noční můrou, jiná milým obrázkem, jiná surrealistickou podivností, ale zde se tato skutečnost přímo inscenuje. Je to vlastně jakési divadlo na divadle. Na začátku se soubor schází ve zkušebně na první čtené. Herci jako vždy brblají, je mezi nimi jasná řevnivost a jiné vztahy a všichni až na naivku jsou "naprosto nadšeni" z režisérových nápadů a vizí, a ten se jim je snaží podat tak osobitě, až zavládá trapno. Myslím, že tuto část si nejvíce užijí divadelní praktici, ale i běžný divák se dobře pobaví. Nakonec režisér usne a "odezdá" se mu celá hra, v jejímž závěru se opět probudí, aby uzavřel rámec. Ještě než usne, však stačí říci pár svých vizí k některým postavám, které se pak ve zbytnělé podobě v inscenaci-snu objeví. Ať již je to škytání jedné postavy, otírání si hlavy kapesníkem u jiné, velká inkoustová skvrna na kostýmu herce, jehož režisér na zkoušce omylem pocákal perem atp. Nejvýraznější pak jsou hudebně-rytmická jazzově-komická skandování jména Scapíííno (ano, milí francouzštináři - v Olomouci čtou záměrně s ííí) oddělující jednotlivé obrazy a ukončující na závěr celou hru. Ostatně kromě vcelku promasírované bránice si domů odnesete i v uších stále znějící nápěv Scapííííno píno píno...

Strohost začátku, kde je jen stůl a židle, je v silném kontrastu ke scéně Jaroslava Milfajta, která jde velmi do výšky a je přeplněna dveřmi - v povánočním čase mne nenapadá lepší přirovnání, než Betlém - kopec plný domků - tedy jen dveří a každé dveře patří jedné postavě. Samotná hra pak maximálně využívá členitost prostoru, spousty schůdků a výstupků k oživení scénického pohybu. Nic zde není nadbytečné a nic nechybí. Vše je velmi živé, tak jak si to hra žádá. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že při srovnání se Scapinovými šibalstvími, která sem přivezla před pár lety Comedie Francaise, má Olomouc minimálě stejně dobrou inscenaci, zvláště po herecké stránce.

Vyjmenovávat zde všechny herce by bylo asi zbytečné, ale nezmínit se o Scapinovi by byl hřích. Hraje jej Pavel Juřica a v jeho pohybech, tváři a ochotě nechat svým tělem mlátit o zem, vyžaduje-li to role, vzniká skutečný Scapino. Scapino, který by oblafl i toho nejostražitějšího z vás. Ale naštěstí pro nás své kousky předvádí jen na jevišti a je radost, se škodolibostí nám všem vlastní, pozorovat, jak oblafne všechny, které si vezme na mušku. Takže mohu jen doporučit. A je-li vám Olomouc daleko, Scapino bude v únoru v Pardubicích na GRAND festivalu smíchu.