Sázka na neznámá jména Horáčkovi vyšla

29. duben 2003

Michal Horáček má mezi českými textaři záviděníhodné postavení - to, co napíše, totiž nakonec nazpívají pouze interpreti, které si sám vybere. Textováním pro obživu a pro kohokoli si mohl dovolit pohrdnout už po albu Potměšilý host, na kterém se prvně umělecky potkal s Hanou Hegerovou, ale především s "jediným českým skladatelem, kterého poznáte po dvou taktech", tedy s Petrem Hapkou. Jejich následující album V penziónu Svět už vznikalo tak, jak to má Horáček nejradši: na hotové texty a za účasti pečlivě vybraných, výrazově nezaměnitelných zpěváků a zpěvaček. Na podobném principu byly založeny nejen další projekty s Hapkou, ale také "české" album Richarda Müllera, kde s Horáčkovými texty pracovali různí slovenští skladatelé.

Bez Hapky se Michal Horáček obešel i na novém albu Tak to chodí, autorem hudby je tu totiž výhradně lídr rockové dechovky Traband Jaroslav Svoboda. Vzhledem k mediální "anonymitě" tohoto nesmírně talentovaného a na svůj věk všestranného skladatele jde ze strany Horáčka o sympatické furiantství: prodávala-li se u nás někdy alba na jméno textaře, vždy šlo o hitové kolekce typu "best of", prošpikované slavnými zpěváckými jmény. Ani ta však mezi interprety Svobodova a Horáčkova alba nenalezneme, naopak, až na dvě výjimky tu zpívají širší veřejnosti dosud zcela neznámí umělci. Úspěch desky Tak to chodí je tedy závislý jen na pověsti Michala Horáčka a samozřejmě také na tom, zda se některá z písní uvelebí v selektorech rádií a stane se z ní to, čemu se říká hit.

Takovou šanci má podle mého názoru především písnička Praha v podání lídra někdejší skupiny Dobrohošť Františka Segrada. Duch této písně kráčí ve šlépějích skladby S poduškou Řípu pod hlavou z posledního projektu Hapky a Horáčka, Praha je však uměřenější, přiměřenou dávku její hudební i textové patetičnosti vyvažuje syrový výraz zpěváka. Kontrast mezi obsahem a interpretací dotáhl Segrado ještě dál v písni Něco hezkého, kde působí jak primáš cimbálovky zpívající obsah denního tisku. Na zpěváky měli autoři alba Tak to chodí vůbec štěstí. Platí to jak o Janu Spáleném (třebaže na něj nezbyly nejsilnější písně), tak o Slovákovi Milanu Vyskočánim, nemluvě o samotném Svobodovi, který se blýskne ve dvou typicky trabandovských skladbách. Objevem alba se vedle Segrada může stát i zpívající herečka bratislavského divadla Astorka - Corso Szidi Tóbias, kterou jistě novináři brzy opatří nálepkou "druhá Hegerová" - Tóbias je však originál s mocným výrazem, třebaže z písně Kirké nebo ze závěrečné ukolébavky Tak dobře, ještě chvíli to zatím spíš tušíme, než že by nám to bylo stoprocentně jasné. Hotovou šansoniérkou je ovšem Věra Nerušilová, na kterou oproti předpokladům a možná ke škodě desky nakonec zbyla jen jediná píseň Doktore, souží mě starost. Zvládla ji skvěle, což se bohužel nedá říci o Ivaně Chýlkové, jednoznačně nejslabší interpretce alba, které byly svěřeny hned dvě skladby, včetně té klíčové, titulní.

Michal Horáček

Projektu Tak to chodí se možná nedostane takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Nenechme se tím však zmýlit: například posledním dvěma albům Hapky a Horáčka se v mnoha ohledech přinejmenším vyrovná.

(Jaroslav Svoboda - Michal Horáček: Tak to chodí. CD, 41 minut. Vyd. B&M Music/Universal Music, 2003)

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.