S Páralem to nemají filmaři snadné

Hlavní dějová linie - příběh ambiciózního Borka Trojana, který flexibilně pochopí, co od něj "socialistická společnost" chce -, se tu sice odvypráví, místy i zaujme, vcelku však nepřesvědčí. Děj, jemuž poskytuje malebně nevzhlednou kulisu ústecká chemička a okolí včetně omšelé ubytovny, startuje sice se slibným nasazením (nadějný mladý inženýr přichází plný elánu změnit svět a hlavně udělat vše pro vlastní seberealizaci) a je stejně jako knížka bohatě zalidněn, dál se však už rozvíjí méně poutavě. Filmu chybí ironie, někdy až pohrdavý nadhled, příznačné pro Páralovy texty šedesátých let; schází i hlubší ponor do duše doby a lidí. Postavy postrádají solidní zázemí, které by věrohodně motivovalo jejich charakter a jednání. Některé epizodní děje se chvílemi vlečou, jindy zas nasazují tempo zrychleného kolotoče. Divák, který nečetl knížku, se ve spleti dějů a figur občas obtížněji orientuje.

Proluky jsou ovšem bohatě "zastavěny" vnějšími prvky: dobovými rekvizitami, písničkami, symbolikou. Nadbytečné a poněkud mělké symboly i dovětky zatěžují rovněž závěrečné pasáže filmu, jimiž autoři prodloužili děj románu až ke sklonku osmdesátých let. Zaznívá tu např. předpověď brzkého konce komunismu a výstraha, že kdo selže (Trojan), nového času se nedožije; o dvacet let starší někdejší sexbomba chystá otevření nevěstince jako předzvěst nových pořádků; poslání nezištného dobrodince Julka i jeho zahradnické činnosti přebírá člověk, který za své hříchy zaplatil a nyní je připraven konat dobro, atd. A ovšem, na střeše fabriky se opět rozkošnicky opaluje další nadějný mladík - stejně jako kdysi Trojan - a jakoby tím nesl dál jeho "štafetový kolík". Neboť mechanismus společenského kolotoče přece funguje stále stejně. Nové finále sice dovypráví osud některých protagonistů, ale jejich lidský rozměr příliš neobohatí, ani nedodá příběhu hlubší dimenzi.

Jiří Langmajer ve filmovém přepisu Páralova románu Milenci a vrazi|foto: Týdeník Rozhlas

Pravda, pod zorným úhlem románu jistě není těžké filmové Milence a vrahy usvědčit z řady nedostatků. Nicméně je jim třeba přiznat řadu sympatických rysů: připomeňme např. přesvědčivost mladého manželského páru, který nouze naučila housti na struně donašečství, nebo zachycení pracovních, společenských i erotických aktivit Borka Trojana či zdařilou karikaturu ředitele Gráfa a jeho rodinného života. Pozitivem filmu jsou i herecké výkony. Potěší zejména ty, kdo mají rádi Jiřího Langmajera (Trojan), Veroniku Žilkovou (stárnoucí lékařka). Zaujmou však i další, zejména dvojice Petra Špalková - Marek Taclík, příjemně překvapí Jakub Prachař a Vlasákova karikatura ředitele Gráfa.