Rusáci? Jak se vyrovnat s historickým komplexem zjišťují v Divadle Archa
Jak se mladí Rusové žijící v Čechách vyrovnávají s naším historickým komplexem? To zjišťují tvůrci inscenace Rusáci? v pražském Divadle Archa. Přestavení vznikalo formou dialogu mezi tvůrčím týmem s ruskými umělci žijícími v Praze.
Tvůrčí tým složený z Jany Svobodové, Jana Buriana a Jaroslava Hrdličky má dlouhodobé zkušenosti s divadelní tvorbou na základě autentických zdrojů. Tentokrát skupina vyzvala mladé ruské umělce Ingu Zotovou-Mikshinu, Romana Romana-Zotova Mikshinu a studentku gymnázia Marinu, aby přinesli do projektu své osobní příběhy.
Společný tvůrčí proces je dialogem na nejrůznějších úrovních. Neustálými improvizacemi a diskuzemi objevujeme další a další dvířka do tajných komůrek. A díky tomu narážíme na řadu nových informací. Inga Zotova-Mikshina jela ještě před premiérou navštívit svou babičku do Burjacka. Naposledy tam byla před deseti lety. Tato krajina je pro ni velmi důležitá, zvláště v poslední době, kdy se Inga touží vrátit zpět ke kořenům, které ale zas tak dobře nazná. Uvidíme, s čím se vrátí. Třeba to ještě víc prohloubí nějaké osobní vazby.
Jana Svobodová
Jako název inscenace tvůrci záměrně zvolili slovo, které je zatěžkáno negativními emocemi. Tématem inscenace nejsou historické události. Tvůrci se ve své tvorbě vydávají na cestu vytyčenou našimi předsudky, mýty, stereotypním očekáváním, láskou, nenávistí, strachem i odvahou.
Vedeme dialog na téma: co to znamenalo žít v Československu tak dlouho s ruskými vojáky. Často pak přichází otázky ze strany Romana a Ingy, nebo spíš obava, aby toto představení nevypovídalo o Rusku pouze špatně. Bavíme-li se o třeba o skupině rozjívených ruských turistů, vznikne tady obava, že to je generalizace pohledu na to, co jsou dnešní Rusové. Důležité tedy je si neustále uvědomovat, že je to jen jeden znak, pouze jeden pohled na Rusy, který nemá být určující.
Jana Svobodová
Lidé na západě smrt odmítají a dělají, jako by neexistovala, říká Katarzyna Boni
Jak je možné vyrovnat se s katastrofami, jako jsou mohutné zemětřesení, ničivé vlny tsunami nebo výbuch jaderné elektrárny? Na to v knize nazvané Ganbare! Workshopy smrti hledá odpověď polská novinářka a reportérka Katarzyna Boni. Téměř dva roky v Japonsku sledovala a zachycovala zkušenost lidí, kteří se stále vyrovnávají s prožitkem i důsledky katastrofy jaderné elektrárny Fukušima, která se vlivem tsunami a zemětřesení odehrála v roce 2011.
Naše historická zkušenost s tím, co následovalo po okupaci sovětskými vojsky v srpnu 1968, vytváří kontext pro osobní příběhy jednotlivých aktérů. Inga Zotova-Mikshina pochází z města Tomsk na Sibiři. Studovala tanec v Petrohradě a od roku 2011 na pražské Konzervatoři Duncan Centre. Roman Zotov-Mikshin se narodil ve městě Tula jižně od Moskvy. Do Prahy přijel studovat ekonomii na Vysoké škole ekonomické, kde získal titul bakaláře v oboru Podnikání a management. Poté vystudoval taneční Konzervatoř Duncan Centre. Marina Sokol pochází z Chabarovsku na Dálném východě. Do České republiky přicestovala s rodiči a studuje zde na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze.
Marina Sokol je taková jiskra, nové světlo v tomto představení, protože nemá žádné zatížení, jako třeba já nebo Inga s Romanem. V české republice žije od tří let. Doma s maminkou mluví Rusky a ráda se vztahuje ke svým kořenům. Navíc je obdařena velkým vypravěčským darem. Svým vyprávěním spojila naše světy dohromady a hranice najednou nejsou důležité.
Jana Svobodová
