Rudá Giselle z Ruska
Na prolnutí osudu slavné baletky Olgy Spesivcevy s její nejslavnější rolí - Giselle - postavil svou taneční inscenaci Rudá Giselle ruský režisér Boris Eifman. Dílo choreografa, jenž sklízí úspěchy nejen doma a v Evropě, ale především v Americe, měli konečně možnost zhlédnout i čeští diváci. Během tří večerů je představila přehlídka Dnů ruské kultury v České republice.
Eifmanův petrohradský soubor se sice ukázal jako perfektně technicky připravený, ale z propojení osobnosti Spesivcevy s její rolí nedokázal režisér příliš vytěžit. Spojitost se dostává na jeviště až v druhé polovině večera. Inscenace je založena na životním příběhu tanečnice, jejím uměleckém vzestupu, emigraci, prosazováním se na Západě, milostných vztazích, revolučních masách pronikajících až na jeviště. To vše za podpory hudební suity z děl různých autorů a v nepříliš nápadité výpravě.
V žánru životopisných moderních baletů můžeme v našem domácím prostředí najít i propracovanější a působivější inscenace. Vzpomeňme na autorskou dílnu Libora Vaculíka a režie Jozefa Bednárika. Také poněkud odvážnější scénické nápady, které se prosadily po přestávce, u nás připomínají nošení vody do mlýna. Pokus o černé divadlo nebo nepříliš nápadité využívání zrcadel neuchvátí diváka z města Jiřího Srnce a Josefa Svobody.
Je tedy zřejmé, že pozornost se soustředila k tanečním výkonům. Sóla a duety, které měly vykreslit určité nálady, emoce a vztahy mezi postavami, působily přesvědčivě. Zcela opačně však vyzněly skupinové (nebo spíš davové) pasáže připomínající v lepším případě muzikálový sbor. Choreografie nebyla nijak nápaditá; geometricky pravidelné rozestupy vyvolávaly asociace spartakiády. Navíc tato poměrně rozsáhlá čísla nebyla v rámci příběhu příliš funkční.
Kamenem úrazu bylo zjevně zpracování syžetu. Schematické výstupy nevysvětlovaly motivaci postav, navíc ani neilustrovaly přesvědčivě synopsi otištěnou v programu. Rudá Giselle prostě jen dokázala, že výborná taneční technika sama k úspěchu nestačí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
