Rozporuplně klidní Smradi
Nový český film Smradi režiséra Zdeňka Tyce je důležitý především proto, že se v něm o sobě něco dozvíme. Něco o současné české skutečnosti. A tuhle skutečnost vykreslují Smradi příjemně civilně, s přiměřenou dávkou emocí.
Smradi vyprávějí příběh mladých rodičů (Petra Špalková, Ivan Trojan), kteří adoptují dva romské kluky. A jejich vlastní dítě je astmatické. Proto se všichni musejí přestěhovat na venkov. Tam začíná jejich příběh.
Zdeněk Tyc po propadáku Už, který získal Plyšového lva za nejhorší film roku 1995, nepočítal s tím, že by ještě nějaký film natočil. Vynikající scénář Terezy Boučkové ho ale přiměl názor změnit. Textu možná chybí velký, strhující příběh s dravou pointou, ale zase je přesným obrazem "části několika českých životů". A tento obraz je přesný i v detailech: mládež slézající se na autobusové zastávce na návsi, frajeřící, ale rázem zase ufňukaný malý kluk, impulzivní matka i citlivá, ale předsudků plná sousedka. Kvalita takových obrazů by se dala měřit v nitru každého diváka frekvencí věty: "To snad neni pravda, to znám!" nebo "No to je přesný!"
Pro zobrazení scénáře si Tyc vybral kameramana Patrika Hoznauera a společně asi hledali kompromis mezi artistním pojetím, které by příběh ozvláštnilo a dodalo mu nějaké další metaforické významy, a mezi dokumentárním snímáním. V několika málo případech padla volba na artistní prvky a v ještě menším počtu scén to "nesedí". Vadí mi například nasnímání "večeře", které působí nepatřičně. Jakoby bylo třeba jen "odnudnit" dlouhý dialog u stolu! Naopak jsem se velmi lehko smířil s jinými rytmickými změnami vyprávění. Například s nejvýraznějším formálním prvkem - dlouhými detailními záběry do očí hlavních hrdinů, které přicházejí takřka vždy po dramatických dějových scénách. To má podle tvůrců utvořit jakousi skládanku vesmíru všech pěti členů rodiny. Nepříliš pochopitelný je ve výsledku úmysl zobrazit úchylně vystavěnou dálnici, oddělující od sebe dvě části jedné vsi, jako další skutečnost našeho všedního dne. (Při pohledu z budovy ČRo správným směrem máme další takový příklad před sebou: magistrálu vedoucí mezi Národním muzeem a zbytkem Václavského náměstí.)
Ve všech případech nejsou herci zcela věrohodní, ale zvlášť představitelé obou rodičů byli dobrou volbou. Svoje úlohy pochopili. A dobrý scénář navíc bylo možné realizovat v prostředí, pro které byl napsán. Přesto za sebou mají Smradi v době, kdy svou recenzi píšu, jen týden promítání a už dva menší skandálky. Server www.dokina.cz uveřejnil zdrcující recenzi už po uvedení na MFF Karlovy Vary a Tyc už si také "dopisuje" s některými kritiky za použití ostřejších slov. Výtky novinářů jsou v zásadě dvojí: "je to nuda, není tam dost strhující akce" nebo "tento příběh je sice milý, ale společenský problém tolerance neřeší." Myslím, že by měl být každý film měřen mimo jiné svými vytčenými cíly a ambicemi. Za ty si realizační tým stanovil především civilnost, pravdivost a existenciální zamyšlení, které nekřičí do světa svou bolest. Cíle Smradi plní a chtít od nich něco zcela jiného je zásadní chyba.
Smradi (ČR, 2002). Režie: Zdeněk Tyc, scénář: Tereza Boučková, kamera: Patrik Hoznauer, hudba k filmu: Jablkoň a Svěcený, hrají: Petra Špalková, Ivan Trojan, Zdeněk Dušek, dětské role: Jan Cina, Lukáš Rejsek, Tomáš Klouda. Premiéra: 9.7., MFF KV, v kinech od: 26.9. 2002
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
