Rozhlasová premiéra opery J. J. Fuxe na D-dur 24. března

17. březen 2018

Pravidelné sobotní odpolední vysílání „Od Claudia k Ludwigovi“  10. 3. 2018, v 16:00 přinese spolu s hudbou Georga Friedricha Händela , Johanna Rosenmüllera, Jana Křtitele Jiřího Nerudy a dalšími díly také dvě netradiční setkání s hudbou Ludwiga van Beethovena a jednu rozhlasovou premiéru opery Johanna Josepha Fuxe.

Dvě Beethovenovské rarity

V roce 1809 zkomponoval Ludwig van Beethoven malou klavírní Fantazii op. 77, o které pamětníci Beethovenova stylu klavírní hry později tvrdili, že je svým pojetím nejblíže způsobu skladatelova improvizačního umění a stylu. Ačkoliv Beethovenovy klavírní sonáty, variace a bagately záhy zcela zdomácněly v repertoáru pozdějších interpretů, zmíněná Fantazie op. 77 leží tak trochu stranou pozornosti. Pokud se někde objeví v programu, pak jako kuriozota anebo přídavek. A přitom jde o naprosto pozoruhodnou a originální kompozici, která ve své formální uvolněnosti v lecčems předjímá svět posledních Beethovenových klavírních sonát. Fantazii g moll-H dur, op. 77, která zahajuje čtyřhodinové vysílání „Od Claudia k Ludwigovi“ přednese velký propagátor hry na kladívkový klavír, singapursko-britský pianista Melvyn Tan.

Beethovenova Sedmá v autorské úpravě

Druhé netradiční setkání s Beethovenovou hudbou bude jeho Symfonie č. 7 A dur, op. 92, vzniklá v roce 1812. Po programní, přírodu oslavující a radostné (skoro roztančené) šesté symfonii, dokončené o čtyři roky dříve, se skladatel vrátil k podobně radostným pocitům, tentokrát ale vyjádřených ve zcela absolutní tedy neprogramní podobě. Pozdější Beethovenův velký obdivovatel Richard Wagner o Sedmé prohlásil, že je „apoteózou tance“. Rytmické či melodické náznaky tanečního charakteru hudby se nedají přeslechnout v žádné ze čtyř vět. Záhy po premiéře, povzbuzenúspěchem a také vídeňským nakladatelem, vytvořil Beethoven transkripci Symfonie pro dechovou harmonii s kontrabasem, transponovanou kvůli rozsahům dechových nástrojů do tóniny G dur. Podobné autorské či další úpravy známé hudby včetně oper pro dechové harmonie byly v 18. a 19. století (zvláště v rakouských a německých zemích) běžnou záležitostí, neboť umožňovaly její provozování v nejrůznějších prostorách (v letních měsících nejčastěji pod širým nebem, v zimních ve velkých sálech šlechtických rezidencí), a také se touto cestou díla šířila dále mezi hudbymilovným publikem. Mimochodem: ve Vídni se dechová harmonie těšila velké oblibě od doby svého založení v 80. letech 18. století, která vydržela až do 30. let 19. století, kdy relativně subtilnější dřevěné dechové nástroje postupně vytlačily vojenské žesťové ansámbly a orchestry.

Beethovenovu autorskou verzi Sedmé symfonie v úpravě pro dechovou harmonii nahrál v roce 1984 renomovaný belgický ansámbl Octophoros vedený Paulem Dombrechtem. A aby byl zážitek z poslechu plnohodnotný a bylo možné srovnání, zazní po té i originální verze Sedmé symfonie, v A dur, z nahrávky pořízené Sirem Johnem Eliotem GardineremOrchestre Revolutionnaire et Romantique.

Slavná barokní premiéra na Pražském hradě - po 295 letech i na ČRo D-dur

Na sklonku loňského roku vznikla v Českém rozhlase v Praze ve Studiu 1, nová rozhlasová nahrávka (svého druhu unikátní, hodinu trvající) výběru scén z barokní opery Costanza e Fortezza (Stálost a síla) od Johanna Josepha Fuxe (1660-1741).

Fuxova opera se do české hudební historie zapsala především svým monumentálním provedením v září roku 1723 na Pražském hradě, jako součást slavností spjatých s korunovací císaře Karla VI. Habsburského na českého krále (Karla II.). Pompézní, nesmírně efektní, s bohatou výpravou a kulisami, strhující a téměř pět hodin trvající provedení opery se hluboko vrylo do paměti všech účastníků jak v hledišti (uvádí se kolem 4000 diváků), tak i na jevišti (kolem 300 účinkujících) a stalo se v dějinách evropské opery jednou z vrcholných událostí své doby. Není bez zajímavosti, že mezi téměř dvěma sty instrumentalisty byli tehdejší nejlepší virtuózové z celé hudební Evropy: italští houslisté Giuseppe Tartini, Francesco Bartolomeo Conti, vídeňský skladatel Gottlieb Muffat, flétnový virtuos Johann Joachim Quantz, dvorní hudebník saského kurfiřta Jan Dismas Zelenka a mnozí další. Malým stínem na velké umělecké a společenské události v Praze byla nepřítomnost nemocného třiašedesátiletého císařského dvorního skladatele a autora opery Johanna Josepha Fuxe, za něhož celé operní představení řídil dvorní vicekapellmeister Antonio Caldara.

Musica Florea a Marek Štryncl

Současný český dirigent, sbormistr, violoncellista a (v roce 1992) zakladatel ansámblu Musica Florea Marek Štryncl, který se dlouhodobě věnuje historicky poučenou interpretací barokní hudby, se již v době svých studií (včetně diplomové práce) intenzivně zabýval Fuxovým orchestrálním a operním dílem. V létě roku 2015, po mnohaletých náročných přípravách, Marek Štryncl spolu s předními českými sólisty a ansámblem Musica Florea uvedl Fuxovu operu Costanza e Fortezza v malebném prostředí jízdárny ve Světicích u Tachova a následně pak i v „amfiteátru“ na pražské AMU. O dva roky později se Českému rozhlasu v Praze (z iniciativy stanice Vltava) podařilo s týmž ansámblem studiově realizovat hodinový průřez touto mimořádně pozoruhodnou Fuxovou operou.

Děj se odehrává v letech 510-508 př. Kr. I další dobové souvislosti Fuxovy opery čerpají z římských dějin, z období konce vlády etruské královské dynastie Tarquiniovců v Římě, její následné vypuzení a nastolení republiky v čele s konzulem a senátem. Události jsou přesně popsány v knize autorů Štěpána Váchy, Ireny Veselé, Víta Vlnase a Petry Vokáčové Karel VI. & Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, (vydalo v roce 2009 nakladatelství Paseka; str. 148-172).

Johann Joseph Fux

COSTANZA E FORTEZZA (Stálost a síla)

Výběr scén z opery o 3 dějstvích, libreto Pietro Pariati podle druhé knihy Dějin (Historiae ab Urbe Condita) Tita Livia, K 315

Osoby a obsazení:

Porsenna, etruský král - Martin Ptáček (kontratenor)

Tito Tarquinio, syn posledního římského krále - Michaela Šrůmová (soprán)

Publio Valerio, římský konzul - David Nykl (bas)

Valeria a Ermino, jeho děti - Markéta Cukrová (mezzosprán),  Alice Martini (soprán)

Clelia, římská dívka - Stanislava Jirků (mezzosoprán)

Orazio, Říman - Roman Hoza (baryton)

Muzio, Říman - Sylva Čmugrová (mezzosoprán)

Sbor Collegium Floreum, Musica Florea, MAREK ŠTRYNCL

Vysíláme: „Od Claudia k Ludwigovi“  24. 3. 2018, v 16:00 na D-dur

Spustit audio

Více z pořadu