Romeo a Julie jako vyšší populár

25. únor 2003

Nejslavnější ze Shakespearových her - tragédii Romeo a Julie - uvedlo Národní divadlo ve Stavovském divadle v režii hostujícího Vladimíra Morávka, režiséra, jehož představení bývají přijímána s nadšením i s výhradami. Ani tentokrát tomu nebude jinak.

Inscenace je impozantní, fascinuje už svou výtvarností. Jistá strohost elegantně prázdné scény Jana M. Chocholouška získává velkolepost ve spojitosti s nádherou barevně sladěných kostýmů a masek Zuzany Krejzkové. Kontrast bílé a černé je doplněn červenou, která většinou významově akcentuje situaci na scéně.

Morávek si k uvedení vybral poetický překlad Josefa Topola - stejně jako před téměř čtyřiceti lety Otomar Krejča pro slavnou inscenaci s Janem Třískou a Marií Tomášovou. Na rozdíl od svého předchůdce však nevyužil všch obrazových a básnických kvalit textu, ale použil ho jako jeden z promyšleně zbroušených prvků přesně zapadající do celkové kompozice. Mnohé dialogy (zvláště Romeovy) tvrdě seškrtal a nahradil je velkolepostí divadelního obrazu.

Pavel Liška a Kateřina Winterová v titulních rolích Shakespearova dramatu

Prologem inscenace se stala efektně snově laděná scéna ze čtvrtého obrazu, v níž melancholický Romeo pohroužen do své lásky k Rosalině odmítá - jakoby v předtuše zlého osudu - jít s přáteli na slavnost. Tragédie je tak hned v počátku jednoznačně předjata, aby byla posléze gradována. Fátem je stálá přítomnost násilí, jímž je prosycena veronská společnost. Vstupuje i do životů Romea a Julie, určuje je a ničí.

V Morávkově inscenaci jsou mladí milenci křehcí a zranitelní jako holátka, která vypadla z hnízda. V krutém a chladném světě jsou výjimeční svou potřebou lásky a něhy. Julie Kateřiny Winterové (alternace Jana Holánová) má přitom v sobě stále přítomnou dívčí dychtivost, touhu a opravdovost, která logicky vyústí do závěrečného sebevražedného gesta. Romeo Pavla Lišky (alternace Jan Budař) působí velmi současně, avšak v jeho projevu těžko rozpoznáme jediný verš a není vždy patrné, zda zajíkavou bezradnost přičíst postavě či přímo herci. Zlo ve Veroně nemá pouze podobu stálých bitek na ulicích. Je potvrzováno i nelítostnou tvrdostí Juliiných rodičů, Kapuleta a jeho ženu hrají Miroslav Donutil a Eva Salzmannová, nebo např. drsností hudebníků, kteří přišli zahrát k Juliině svatbě s hrabětem Párisem (Ondřej Pavelka) a nad Juliiným úmrtním ložem se nevybíravě handrkují o peníze. Zrazuje i chůva, která snad jako jediná má Julii ráda. V podání Ivy Janžurové si svou zradu uvědomí, a proto své svědomí utápí ve víně.

Jan Kačer jako Lékárník a Pavel Liška - Romeo

Tomu, že se její výstupy prosadí až jako exhibice, napomáhá i to, že jsou jednotlivá dějství uváděna autorskými režijními poznámkami v (citlivém) podání trojice sudiček-plaček. Tento zcizující efekt jednotlivé výstupy zvýznamňuje, podporuje divadelnost příběhu, ale zároveň potlačuje narůstání jeho dramatičnosti a snižuje napětí, neboť postavy do jisté míry jen naplňují to, co sudičky slovem, vztahem či postojem předjímají. Efektní divadelnost, připomínající až filmové adaptace klasických děl, podporuje i hudba Daniela Fikejze, která nemá pouze atmosférotvornou funkci, ale takřka nadbytečně ilustruje pointy jednotlivých scén. Takové popularizující "předestření" klasického díla sice vytváří skvělou podívanou, ale na jeho smysl se příliš neohlíží.

autor: Vítězslava Šrámková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.