Roman Sikora: Největší Básník. Jiří Vyorálek v roli snaživého umělce

Copak tě ve škole neučili, že umění je bytostnou výpovědí o světě?!

Příběh o přičinlivém Největším Básníkovi, který kvůli slávě a úspěchu zaprodá sám sebe, je stupňován v tragikomický obraz umělce, jenž se zbavil morálních zásad, a tím se stal uznávanou osobností. Ve výrazně groteskním stylu, za použití nadsázky a promyšleného slovního humoru, vypráví Roman Sikora brutálně ironické historky z básníkova raného uměleckého období, přes začlenění se do společnosti prostoduchých celebrit, až po výsledné zoficiálnění jeho bezzubě neoriginální tvorby.

Původně divadelní hra o sedmi dílech s příznačným podnázvem „Několik vybraných kapitol o vzestupu snaživého umělce a jeho pádu do hrnce“. Vzestup a pád snaživého umělce, se v Sikorově rozhlasové hře odehrává ve zhuštěném časovém sledu tří epizod (Největší Básník si potřese rukou s ďáblem, protože jediné, co zbylo, je peklo; Večer umělců; Největší Básník přebírá cenu za celoživotní přínos umění), které spějí k nekompromisně satirické pointě. 

Rozhlasová realizace hry Největší Básník nemá být – dle doporučení autora – realistická, má jít o „rej bizarních loutek bez psychologie“, herecká stylizace má umožňovat, „aby jeden herec hrál několik postav“, na úvod každého celku by mělo zaznít „několik úvodních taktů Dvořákovy Humoresky hraných na housle nebo klavír, přičemž ten první dlouhý tón na konci dvou opakujících se úvodních sekvencí by měla od houslí převzít tuba a mohutně zadout“ tak, aby evokovala prdění, inscenace má působit jako „disharmonicky krutý a fyziologicky nekompromisní, karnevalový vstup do klasikova díla“. Autorovy podmínky byly akceptovány, tudíž vznikla stylově vyhraněná a zvukově neobvyklá inscenace, ve které jsou např. herci stylizováni do typů postav užívaných v loutkovém divadle, a každý z nich hraje hned několik rolí.