Rimini Protokoll v inscenaci Granma. Trombones from Havana zpochybňují fantastický obraz mýtu kubánské revoluce
Berlínská skupina Rimini Prootkoll uvedla na festivalu v Avignonu svou novinku: „Granma. Trombones from Havana" v režii Stefana Kaegiho. V inscenaci vystupují mladí Kubánci – neherci – kteří vypráví politické a sociální dějiny své země a zpochybňují fantastický obraz mýtu kubánské revoluce.
Exkluzivně z Avignonu. Online reportáž Veroniky Štefanové z divadelního festivalu
Avignon žije divadlem a Český rozhlas Vltava je u toho. Festival d´Avignon, jeden z největších a nejprestižnějších mezinárodních divadelních festivalů, vstupuje do svého závěru. Po sedmnácti letech se do Avignonu vrací i české divadlo, tentokrát v zastoupení Divadla Archa. Českou účast v kontextu 73. ročníku festivalu, na kterém uvedou svá díla osobnosti, jako je Kirill Serebrennikov, Akram Khan nebo Olivier Py, sleduje online Veronika Štefanová.
Vy se ve své tvorbě neustále vracíte k odhalování reality ve fikci. Řekl byste, že v dnešní době, o které se mluví jako o době post pravd a post faktické, jsme ještě schopni rozeznat, co je realita a co je fikce?
Samozřejmě, že byste se mohla pohodlně doma usadit v křesle a říct si, že všechno kolem vás je jen fantazie, protože vaše oči vás klamou. Nicméně já, když se ráno vzbudím, tak opakovaně vstupuji do fyzicky existujícího světa, tedy světa dle mého názoru reálného, který není konstruktem mé fantazie. Do světa, kde jsou peníze stále silnější hodnotou a kde jsou naše životy silně ovlivňovány vnějšími okolnostmi. A já mám potřebu tuto svou každodenní zkušenost přetvářet do situací, které se pro člověka stanou novým zážitkem.
Vy se ve své tvorbě řídíte dokumentárními postupy. Řekl byste, že tento typ divadla změnil váš pohled na skutečnost, a tedy i na divadlo, kterým tuto skutečnost reflektujete?
Já bych řekl, že těmto interpretacím reality se nevyhne nikdo z nás. Ale v mém případě už jde spíše o profesionální deformaci. Neustále vnímám různé projevy divadelnosti, například v politické disputaci, ve zdánlivě banální interakci dvou lidí, kteří spolu třeba jen pracují nebo pouze diskutují. Hned o tom začnu přemýšlet jako o materiálu a zkoumám, jak bych to mohl přenést do divadelního narativu. To, co mě baví především, je vyprávění příběhů. Nerad používám divadlo pouze jako formální nástroj, ale pohlížím na něj jako na situaci, která umožňuje různé formy sdílení.
Tentokrát jste se ale rozhodl zpracovat téma spojené s Kubou. Vracíte se do minulosti, ke kubánské revoluci, kterou reflektuje dnešní mladá generace Kubánců. Co je důvodem výběru tohoto tématu?
Předně bych zmínil, že zrovna včera jsem viděl představení inscenace Obyčejní lidé Divadla Archa. Je patrné, že Kuba, Čína i Česká republika mají v historii emblematické momenty, které tyto země spojují, kupříkladu rok 1968 nebo 1989. Tedy momenty naděje i zklamání. Důvod, proč jsem se rozhodl pracovat na této inscenaci je tedy ten, že jsem se chtěl podívat do minulosti a zjistit, co se stalo se všemi těmi ideály týkajícími se přístupného vzdělávání pro všechny a zadarmo a společnosti, ve které jsou si všichni rovni. Zajímá mě, kam to zmizelo. Zdá se totiž, že současná společnost se řídí zájmy soukromých společností, které nabývají na síle a dokonce si utvrzují své postaven ve vztahu ke státu i jeho vedení, kupříkladu tím, že budoucím prezidentům a prezidentkám sponzorují jejich kampaně. Dalším důvodem je tendence lidí zapomínat na místa, která nejsou při ekonomické síle, jako je tomu dnes v případě Kuby.
Jak došlo k setkání vás a čtyř performerů, tedy Daniela, Milagro, Christiana a Diany, což nejsou herci, ale překladatel, učitelka historie, počítačový inženýr a profesionální hudebnice?
Díky organizaci Laboratorio Escénico de Experimentación Social, což je sdružení žen, které se snaží propagovat a podporovat mladé kubánské režiséry, a to v podmínkách méně než příznivých. Tato organizace mě pozvala, abych s kubánskými režiséry a režisérkami začal pracovat na výzkumu toho, jak reflektovat situaci v jejich zemi. Silně se mě dotklo, jakým způsobem tam lidé mezigeneračně koexistují. Mladí lidé žijí se svými rodiči i prarodiči, protože vlastní bydlení si nemohou dovolit z finančních důvodů i z důvodů nedostatku volných bytů. To vše ale kromě respektu k rodině, doprovází i hněv mladé generace mířený na tu starší. Děti obviňují prarodiče z toho, že nepromýšleli do důsledku kroky spojené s revolucí a to, jak ovlivní generaci nastávající.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
