Replika Harlemu ve Švédsku i arabské řeznictví v areálu britské armády. Rakouský fotograf vystavuje soubor Potěmkinovy vesnice
Legendu o Potěmkinově vesnici vybudované v druhé polovině 18. století na Krymu kvůli návštěvě ruské císařovny Kateřiny Veliké asi netřeba příliš připomínat. Jakou podobu má ale tento fenomén v současnosti? A kde a proč takové vesnice vůbec budují? Tuto otázku si položil rakouský fotograf Gregor Sailer a výsledkem je jeho nejnovější projekt nazvaný jednoduše Potěmkinovy vesnice.
Teď je poprvé představuje na výstavě v pražské Galerii Fotografic. Výstava představuje část snímků, které pořídil na pětadvaceti formálně i obsahově vyprázdněných místech světa. K vidění je například replika Harlemu uprostřed švédské krajiny, věrná kopie holandského městečka na periferii Šanghaje nebo arabské řeznictví s falešným masem v tréninkovém areálu britské armády.
Než jste začal pracovat na tomto projektu, musel jste nejprve zjistit, kde a jak moderní Potěmkinovy vesnice fungují. K čemu jste došel?
Nejprve jsem se obecně zajímal o uměle vytvořené stavby, napodobeniny, kulisy, iluzi a realitu. Brzy jsem začal přemýšlet o legendě Potěmkinovy vesnice a snažil se zjistit, zda existují její současné politické příklady. Začal jsem v Rusku, odkud tato legenda pochází, a našel dva – v Suzdalu a Ufě. Domy v Suzdalu zakryté barevnými plachtami vznikly kvůli návštěvě Vladimira Putina, v Ufě se zase chtěli během summitu BRICS představit mezinárodní komunitě v lepším světe. Chtěl jsem se tématu věnovat dál, jít víc do hloubky a uvědomil jsem si i vojenský aspekt tohoto fenoménu. Žijeme v době, ve které armády pro svůj trénink budují celá falešná města, jejichž architekturu ovlivňují konflikty, do kterých jsou jednotlivé státy zapojeny. Spolupracoval jsem s americkou, britskou, francouzskou a německou armádou, které vytvořily několik vesnic a měst. V Evropě mají tyto falešné vesnice a města evropský charakter, protože armády očekávají konflikty především na svém území a chtějí na to vojáky připravit.
Čtěte takéJeho stavby připomínají oblak i borovici. Stavět by chtěl japonský architekt Sou Fujimoto i v Praze
Do svého projektu jste zařadil také čínské repliky měst. Navštívil jste čtyři, která kopírují evropská města a kombinují různé evropské charaktery…
Mají v projektu speciální roli, protože tyto repliky byly vybudované pro skutečné obyvatele. Jenže pro nedostatek infrastruktury se do nich lidé buď vůbec nenastěhovali, nebo je velmi rychle opustili a stala se z nich města duchů. Často byla budovaná i pro tisíc obyvatel, takže chodit těmito prázdnými městy, aniž byste kohokoli potkali, je opravdu děsivé. Bylo pro mě důležité zachytit tuto surrealistickou atmosféru, kterou jsem našel ve všech Potěmkinových vesnicích. Dále jsou v projektu zahrnutá dvě města vybudovaná pro testování vozidel a bezpečnostních systémů ve Švédsku.
V jednom rozhovoru jste zmínil Potěmkinovy vesnice na hranicích Jižní a Severní Koreje, měl jste šanci se do nich podívat, nebo vůbec ne?
Víte, když se zabýváte nepřístupnými nebo utajovanými oblastmi, ve kterých operují armády a tajné služby, samozřejmě, že nemůžete dosáhnout všech svých cílů. Dost často jsem skončil ve slepé uličce. V případě této korejské demilitarizované oblasti mě chtěli pustit jen do vzdálenosti dvou kilometrů, což nemělo smysl, vždy jsem chtěl proniknout do srdce dané oblasti. V Jižní Koreji mi říkali, že tato oblast má jen působit, že je obydlená, ale v domech nikdo nežije. A v Severní Koreji mi tvrdili, že v nich bydlí farmáři. Šlo o velmi citlivé téma a tady jsem narazil i na svoje osobní hranice. Nevyšla ani spolupráce s některými armádami, třeba izraelskou. Ale i to je součást hry. Navíc, ačkoli existuje podstatně víc Potěmkinových vesnic, nemyslím si, že by výpověď mého projektu byla silnější, kdyby zahrnoval stovky fotek. Zdokumentovat všechny není ani možné, ani nutné.
Komplikace a překážky vás neodradily i proto, že jak říkáte, vaším cílem bylo předat zprávu o současné podobě tohoto fenoménu. Jakou zprávu o naší společnosti a době, ve které žijeme, tedy tímto projektem přinášíte?
Pro mě jsou Potěmkinovy vesnice fascinujícím a zároveň děsivým symbolem často absurdního vývoje naší společnosti. Je zajímavé, jak velké investice jsou potřeba k vytvoření iluzí pro speciální účely. Je to takové zrcadlo naší společnosti.
Jak jste se na jednotlivá focení připravoval?
Organizace byla velmi intenzivní a náročná právě proto, že se týkala nepřístupných území. Dokonalá příprava byla velmi důležitá, neměl jsem druhou šanci cokoli opakovat. V jednotlivých lokacích jsem měl jen omezený čas, což je pro mě o to náročnější, že fotím výhradně na analog a používám velkoformátovou kameru. Každému motivu věnuji jen jeden záběr. Takže pokud něco pokazím, nebo se to zničí v laboratoři, celý motiv ztratím. Samotné focení vlastně zabralo nejméně času. Jde spíše o investigativní žurnalistiku, na jejímž konci je umělecká fotografie.
Jak jste s pořízenými snímky pracoval, upravoval jste je nějak?
Spíš ne, ale fotím analogem, a když jsem fotil třeba v písečné bouři, negativ byl plný prachu a musel jsem ho vyčistit. Nejraději pracuji s neutrálním šedým světlem. Studoval jsem v Německu, jsem ovlivněný německou fotografií a toto neutrální světlo je pro focení architektury vůbec nejlepší. Někdy jsem musel redukovat barvy, abych toho docílil, ale nic víc. Ty fotky vidíte tak, jak jsem je vyfotil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.