Replika Dona Giovanniho?

Na jevišti zrcadlový obraz lóží Stavovského divadla (připomínka genia loci, podtržení divadelnosti), prospekty s dobovými grafikami, po obou stranách schůdky a můstky vedoucí do proscéniových lóží. Kostymér Jan Skalický ideu repliky odmítl s tím, že se za ta léta proměnil vkus, a vytvořil nové, okázale krásné kostýmy (jen Leporello, oblečený jako pobuda, jako by sem zabloudil z jiné inscenace.)

Don Giovanni - scéna Jiřího Svobody|foto: narodni-divadlo.cz

O smysluplnosti obnovení Kašlíkovy režijní koncepe (navíc jen na základě vzpomínek) mám své pochyby - podle mne totiž nastal posun především v pohledu na herectví. Nikoli ovšem v představách režiséra Ladislava Štrose, který sice zprostředkovává Kašlíkovu hru se světlem a stíny, ale jinak zůstal u povšechného aranžmá: chybí jakýkoli výklad situací, postav.

Jestliže šéf opery Jiří Nekvasil uvažuje o zvaní hostů, o doplňování obsazení o nové pěvce, tak do této inscenace může opravdu kdokoli vstoupit a dělat víceméně cokoli.

Režisér neinspiroval interprety ke konkrétním hereckým akcím, Don Giovanni - Boris Martinovich - tak například zůstává od počátku do konce nehybným panákem. Důvod jeho hostování mi není příliš jasný - part bezpečně zazpívá, ovšem s výrazem nebohatým a poněkud vnějškově vyráběným, najdou se lepší domácí představitelé. Další hosté, Aga Mikolaj (Donna Elvíra) a Francesca Pedaci (Donna Anna) nedisponují velkými hlasy, Pedaci s ním ale dokáže citlivě nakládat, zpívá niterně, jemně. Hlas Pavly Vykopalové (Zerlina) zní jiskrně, zářivě, ovšem jde o krásné, nikoli výrazové zpívání - k tomu sólisté, zdá se mi, nebyli příliš vedeni. Březinův hlas (Ottavio), jinak lahodně znějící, v ozdobách a v nejvyšších polohách ztrácí na jistotě. Luděk Vele v celkově unaveném představení zahrál a zazpíval Leporella klidně, jako smutného společníka Giovanniho.

Luděk Vele|foto: pamm.cz

Respektuji náhled dirigenta Karla Sollaka na Dona Giovanniho jako na drama, ve kterém je stále přítomna tragédie - jasná představa, pečlivě provedená. Ale osobně mi chybí hravost, jiskrné přestřelky, vnitřní napětí mezi lehkostí a tragikou. Akademická, až strojová temporytmická přesnost, vše na zlomek vteřiny vypočítané - a přičteme-li, že na jevišti se převážně nic neděje, zbývá pocit jednotvárnosti.