Replika Dona Giovanniho?

8. listopad 2002

Nová inscenace Mozartova Dona Giovanniho je vedením Národního divadla prezentována jako replika inscenace Václava Kašlíka a Josefa Svobody z roku 1969. Ve skutečnosti jde pouze o návrat ke Svobodově scénografii.

Na jevišti zrcadlový obraz lóží Stavovského divadla (připomínka genia loci, podtržení divadelnosti), prospekty s dobovými grafikami, po obou stranách schůdky a můstky vedoucí do proscéniových lóží. Kostymér Jan Skalický ideu repliky odmítl s tím, že se za ta léta proměnil vkus, a vytvořil nové, okázale krásné kostýmy (jen Leporello, oblečený jako pobuda, jako by sem zabloudil z jiné inscenace.)

Don Giovanni - scéna Jiřího Svobody

O smysluplnosti obnovení Kašlíkovy režijní koncepe (navíc jen na základě vzpomínek) mám své pochyby - podle mne totiž nastal posun především v pohledu na herectví. Nikoli ovšem v představách režiséra Ladislava Štrose, který sice zprostředkovává Kašlíkovu hru se světlem a stíny, ale jinak zůstal u povšechného aranžmá: chybí jakýkoli výklad situací, postav.

Jestliže šéf opery Jiří Nekvasil uvažuje o zvaní hostů, o doplňování obsazení o nové pěvce, tak do této inscenace může opravdu kdokoli vstoupit a dělat víceméně cokoli.

Režisér neinspiroval interprety ke konkrétním hereckým akcím, Don Giovanni - Boris Martinovich - tak například zůstává od počátku do konce nehybným panákem. Důvod jeho hostování mi není příliš jasný - part bezpečně zazpívá, ovšem s výrazem nebohatým a poněkud vnějškově vyráběným, najdou se lepší domácí představitelé. Další hosté, Aga Mikolaj (Donna Elvíra) a Francesca Pedaci (Donna Anna) nedisponují velkými hlasy, Pedaci s ním ale dokáže citlivě nakládat, zpívá niterně, jemně. Hlas Pavly Vykopalové (Zerlina) zní jiskrně, zářivě, ovšem jde o krásné, nikoli výrazové zpívání - k tomu sólisté, zdá se mi, nebyli příliš vedeni. Březinův hlas (Ottavio), jinak lahodně znějící, v ozdobách a v nejvyšších polohách ztrácí na jistotě. Luděk Vele v celkově unaveném představení zahrál a zazpíval Leporella klidně, jako smutného společníka Giovanniho.

Luděk Vele

Respektuji náhled dirigenta Karla Sollaka na Dona Giovanniho jako na drama, ve kterém je stále přítomna tragédie - jasná představa, pečlivě provedená. Ale osobně mi chybí hravost, jiskrné přestřelky, vnitřní napětí mezi lehkostí a tragikou. Akademická, až strojová temporytmická přesnost, vše na zlomek vteřiny vypočítané - a přičteme-li, že na jevišti se převážně nic neděje, zbývá pocit jednotvárnosti.

autor: Lenka Šaldová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?