Reedice Effenbergerovy knihy „Republiku a varlata“ je inspirativní historická syntéza
Nakladatelství Torst vydalo pod názvem Republiku a varlata zrevidovaný text obsáhlého eseje o historii dvacátého století, který psal Vratislav Effenberger, vůdčí osobnost českého poválečného surrealismu, v letech 1970–1977. Recenzi knihy připravil Jan Nejedlý.
V intelektuálním povědomí zasvěcených čtenářů je tento provokativní text znám minimálně ze dvou důvodů. První vychází už z názvu pojednání. Připomíná, že touha po moci pramení primárně z lidské sexuality, tudíž veškeré vize o harmonické společnosti patří předem do oblasti utopie. Doslova pobuřující nádech má Effenbergerovo srovnání činu Jana Palacha a Olgy Hepnarové, vražedkyně, která úmyslně vjela náklaďákem do davu a zabila osm lidí.
Inspirován levicovou avantgardou a freudismem
„Znamenal-li Palachův čin výzvu k boji za svobodu proti tyranii,“ píše autor, „pak čin Olgy Hepnarové ... představuje protest pronikající mnohem hlouběji, ke kořenům psychosociálního zla, k probuzení lidského vědomí z úpadku a letargie.“ Tyto dodnes kontroverzní myšlenky konvenovaly s Effenbergerovou ideou o schylujícím se zániku západní civilizace.Surrealistický heretik ve svém politicko-dějinném exkurzu obhlíží různé společenské koncepty počínaje bolševismem přes nacionální socialismus až třeba k maoismu či všeobjímající konzumní společnosti. Krom očividného teroru shledává ve stávajících formách státního zřízení zhoubnou formalizaci života, v níž forma požírá funkci. Sám tvůrce zůstává, byť navýsost kriticky, na pozicích marxismu, který byl podle něj v praxi zaměňován s primitivním stalinismem. Inspirován levicovou avantgardou a freudismem nabízí alternativu jakési „vyšší racionality“, kde vědomí postupně získá nadvládu nad nevědomím, což se však také nezdá být příliš reálné.
Jestliže mohou Effenbergerovy úvahy o zániku západní civilizace znít někomu příliš vágně a obecně, pak postřehy o českých dějinách, zejména o jejich socialistické epizodě, tnou opravdu do živého. Autor si nebere servítky, nic mu není svaté, je uštěpačný, sarkastický, někdy až pohrdavý. Boří jeden mýtus za druhým, když kupříkladu kritizuje masarykovské Československo coby pomýlený izolacionistický projekt, proti němuž staví ideu středoevropské federace. Dále hovoří o tradici českého lokajství, 21. srpen 1968 označuje za „ránu z milosti“ uštědřenou „neobroditelné obrodě“, nelítostný je i k takovým intelektuálům, jako byli Mukařovský, Kosík, Sviták či Jiří Kolář, jehož nazývá „avantgardním tapecírem". Jízlivě se vyjadřuje i o samizdatové produkci či tuzemském undergroundu. V době svého vzniku nebyl tedy esej třaskavý a de facto nepřijatelný jen pro establishment, ale možná i pro mnohé disidentské kruhy.
Kritický intelektuál i neskutečně vtipný autor
Škoda že text vychází knižně tak pozdě, skoro čtyři desítky let po svém vzniku. Nicméně i tak nejde o pouhý dokument doby, nýbrž o inspirativní historickou syntézu, byť někdy poněkud generalizující. Ostatně, takový erudovaný kritický intelektuál, který by v sobě zároveň nezapřel básníka, který by nepodléhal dobové rétorice, nebál se říkat i kacířské myšlenky a zároveň uměl být neskutečně vtipný, u nás dnes docela jistě chybí. Ostatně, bylo by zajímavé, co by Vratislav Effenberger, jenž zemřel v roce 1986, říkal na naši současnost. Jak by se vyrovnal s postmodernou, zda by se kupříkladu zapojil do politického dění a vůbec jak by diagnostikoval stav západní společnosti, jejíž zánik předpovídal. A možná, že k onomu zániku už došlo. Jen jsme si toho nestačili všimnout.
