Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová: Orchestr je fascinující útvar, i v chaotickém světě je založený na řádu. Možná právě to posluchače láká
„Se členy orchestru si netykáme, ale samozřejmě si povídáme. Vím, co se v které rodině děje, jaké má kdo problémy,“ říká Marie Kučerová, šéfka Filharmonie Brno čítající 112 hudebníků. Milovnice polštiny a vystudovaná historička a hudební vědkyně stojí v čele této instituce deset let jako vůbec první žena. Jedním z jejích cílů je, jak řekla ve Vizitce Renátě Spisarové, dotáhnout ke zdárnému konci stavbu nového koncertního sálu.
Cesta Marie Kučerové do čela Filharmonie Brno je ukázkou toho, jak silně může láska zatřepat osudem. Hra na klavír ji jako malou příliš nebavila, pak se ale zamilovala do polského chlapce, přes Radio Warszawa se začala učit polsky, zjistila, že existují skladatelé jako Fryderyk Chopin, a jejím snem rázem bylo vítězství v klavírní soutěži a studium na konzervatoři. „Naši mě tehdy chtěli poslat k psychiatrovi,“ usmívá se současná ředitelka druhého největšího tuzemského orchestru.
Na konzervatoř ji nakonec nepřijali, veškerou naději tak upnula ke studiu brněnské hudební vědy. Ta se ale otevírala jen jednou za pět let, a tak dala Marie na radu své latinářky z gymnázia a zkusila se dostat na „jakýkoliv obor na filozofické fakultě“. Nakonec vystudovala historii i hudební vědu, drží si ale také polštinu. V minulosti dokonce pracovala jako soudní tlumočnice.
Vždyť oni se tam ani nemohou slyšet
Ačkoliv mnoho let Marie Kučerová působila také coby dramaturgyně České televize, své poslání chápe jako službu hudbě. Filharmonii Brno vede jako historicky první žena a také jako první osoba, která není „výkonným umělcem“. Schopnost věci nahlédnout bez zbytečného stresu a empaticky, zkrátka z jiného úhlu pohledu, než by je nahlížel kupříkladu profesionální muzikant, ale vnímá jako velkou výhodu.
O filharmonii, již dříve znala jen z pozice návštěvnice koncertů a později televizní producentky starající se o zdárné natáčení vystoupení, pak mluví jako o světu, jehož fungování je těžké si představit. „Má něco z armády, něco z fabriky. Fascinující ale je, že v kontrastu s chaotickým, virtuálním světem je orchestr možná jedním z posledních lidských útvarů založených na pevném řádu. Osmdesát hudebníků ví, kam si po příchodu na pódium sednout, jak reagovat na povely. Možná právě to, že se na chvíli ocitnou ve světě řádu, posluchače láká.“
Marie Kučerová mluvila ve Vizitce o náročné logistice při sestavování repertoárového, koncertního a zkouškového plánu, zmínila, že během covidové pandemie si brněnští filharmonici založili vlastní label, a popsala, jakou shodou náhod a chemie se k orchestru podařilo smluvně uvázat světového dirigenta Dennise Russela Daviese.
Řeč byla i o chystaném koncertování v Carnegie Hall, což je velice prestižní, ovšem nevýdělečná aktivita, a také o budování nového brněnského koncertního sálu. Stavbu, jejíž dokončení je v plánu na rok 2026, vnímá paní Kučerová jako zásadní bod své koncepce rozvoje Filharmonie Brno. „Mahlera, Janáčka i Brücknera zkoušíme v Besedním domě v maličkatém sále, který odpovídal potřebám před sto padesáti lety. Smekám před hudebníky, že podávají takový výkon, vždyť oni se tam ani nemohou slyšet.“
Související
-
Chtěl jsem, aby hudba, o které píšu, zněla naživo, říká Vítězslav Mikeš
V době, kdy si připomínáme 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, se Vítězslav Mikeš rozhodl seznámit posluchače s méně známým skladatelem Antonínem Rejchou.
-
Ivana Kalina Tabak, dramaturgyně Moravské filharmonie: Chtěla jsem dělat věci, které mi šly nejhůř
Nový Sad – Bratislava – Praha - Brno – Olomouc. To je dosavadní trasa Ivany Kaliny Tabak, ženy, která před válkou utekla na Slovensko.
-
Semjon Byčkov: Otevřel jsem partituru Mé vlasti a měl jsem v očích slzy dojetí
„Usínám i probouzím se s myšlenkami na Českou filharmonii,“ řekl ve Vizitce šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…
Jan Pokorný, moderátor
Tulák po hvězdách
Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.
