Recenze inscenace Věštkyně, vraždy a jasnovidci

12. duben 2013

Dílo Karla Čapka patří ke stálicím repertoáru našich divadel a bývá i zárukou diváckého zájmu. Aktuálně vrcholí cyklus inscenací brněnského Divadla Husa na provázku, který se pod názvem Čapek na provázku objeví také v pražské Arše. Městská divadla pražská před časem k čapkovské inscenaci pozvala autora a režiséra Arnošta Goldflama.

Pokusem o laskavé nahlédnutí na veselé i rmutné stránky lidské existence je inscenace v pražském Divadle Rokoko Věštkyně, vraždy a jasnovidci v režii Arnošta Goldflama. Předlohou k ní se staly Povídky z jedné a druhé kapsy Karla Čapka, jejichž výběru a dramatizace se také chopil Goldflam. Sestavil z nich mozaiku odehrávající se většinou v okolí soudní síně, či přímo v ní a v prostředí jasnovidců, věštců a jejich klientů.

Toporně působí už rámec inscenace. Všechny postavy se na začátku sejdou v nebi, kde na znamení toho, že jsou okřídlenými andílky, mávají dlaněmi a na dobrotivém Pánubohu se dožadují, aby jim ještě jednou umožnil prožít to bláhové a bláznivé pozemské bytí. Bůh se nakonec přemluvit nechá a představení může začít.

Scéně Davida Marka dominuje vysoká dřevem obložená zeď soudní síně oddělující přední a zadní polovinu jeviště. Je vybavena třemi dveřmi, které po otevření prostor rozšíří o zadní plán, dalo by se říci, mystična. V nebi jimi například prosvítá hvězdná obloha, v pozadí navštívíme salón věštkyně, z níž se u soudu vyklube jen nebohá živnostnice, z pozadí vstupuje i démonický Jasnovidec v podání Vladimíra Marka.

Inscenaci se chvílemi daří oscilovat mezi odhalováním šarlatánství a bezděčným naplňováním předpovědí navzdory vědeckým poznatkům a vyneseným rozsudkům. Soudní linii pak dominují postavy starého soudce Dr. Marka, od něhož nakonec uteče jeho mladá manželka, a ambiciózního prokurátora Dr. Klapky, jemuž zase jeho žena nasadí velkolepé parohy. Rafinovanou lstí ho navíc přinutí, aby se kál ze svých záchvatů žárlivosti a seznal, jak je jeho choť ve skutečnosti ctnostná a věrná. Nutno říci, že na ztvárnění prokurátora si dal Jiří Hána natolik záležet, až z něho učinil snad jedinou dobře zahranou postavu v inscenaci.

Představení se kodrcá od příběhu k příběhu, jimiž jako kontrolor v různých převtěleních prochází i postava Pánaboha. Občas se něco zahraje a zazpívá, občas se k tomu i zatančí. Občas se podaří něco zahrát nadprůměrně, občas herectví spadne až k prahu bavičského pitvoření. V závěru se zase všichni vrací zpět do nebe, kde proběhne už druhý, tentokrát nebeský soudní proces s masovým vrahem Kuglerem. V něm se zločinec dojemně rozpomene na v dětství ztracenou skleněnou kuličku a je poslán do pekla. To ale není zas tak hrozné, jak se povídá, tak nějak se v něm zase sejdou všichni, takže už se ani přesně neví, kde vlastně jsme.

V případě inscenace Věštkyně, vraždy a jasnovidci se podařilo sestavit směsku, která příliš pohromadě nedrží a působí dojmem libovolnosti. Jakoby šlo o pouhý divadelní Readers Digest Čapkových povídek bez hlubší výpovědní hodnoty. Nijak neohromí ani většina hereckých výkonů, ale to je v Městských divadlech pražských téměř normou a Arnošt Goldflam neudělal mnoho, aby v šablonách ustrnulý soubor aspoň trochu rozhýbal.

autor: Roman Sikora
Spustit audio