Recenze inscenace Černá zrcadla

02889086.jpeg
02889086.jpeg

Černá zrcadla jsou zatím poslední inscenací pražského Studia Hrdinů. Připravila ji režisérka Katharina Schmitt s herečkou Ivanou Uhlířovou.

Po absolvování dvou ze tří premiér nové pražské divadelní scény Studio Hrdinů je možné říci, že se tam určitě provozuje divadlo experimentální či alternativní, že je to určitě i divadlo velmi náročného diváka či spíš náročné na diváka, ale především, že se tam provozuje něco, co by se dalo nazvat „nepřehledným divadlem“.

V „nepřehledném divadle“ nelze nikdy s určitostí říci, co se to na jevišti před námi odehrává. Tvůrci jsou divákovi ochotni poskytnout pouze minimum informací, pokud vůbec nějaké, které si občas ještě protiřečí. Často se je dočteme jen v programu. Jeho četba je totiž pro porozumění jevištnímu dění zásadní. A pokud divák cítí potřebu dotknout se skrze představení něčeho hlubšího, bez programu se neobejde vůbec. Pouze v něm mu tvůrci vysvětlí, jaké principiální a filozofické podívané je právě svědkem.

Podobně je tomu v inscenaci Studia Hrdinů v režii Kathariny Schmitt, Černá zrcadla. Inscenace je, jak se dočteme z pera dramaturga Jana Horáka, „postapokalyptickou vizí světa po třetí světové válce. Poslední člověk kráčí krajinou, zkoumá zbytky civilizace, rozhodne se usadit, náhle se u něj objeví žena, která ho záhy i opustí“.

Na scéně ovšem hledíme na Ivanu Uhlířovou, která z nejasných příčin hraje mužskou postavu. Podle způsobu mluvy nejspíš třináctiletého fracka nebo mentálně postiženého. Vzhledem k tomu, že z ní občas vypadne nějaký ten matematický vzoreček nebo kus filozofické sentence, může jít o autismus. Má na sobě olivově zelenou košili a šortky, na hlavě zálesáckou kožešinovou čapku z mývala, těžko říci proč. Letmo nám v úvodu oznámí, že je po válečném konfliktu, který vyhubil lidstvo. A to je asi tak jediné, co se od ní dozvíme. Rázovitě se prochází, či pobíhá po rozměrné scéně tvořené širokými schody bývalého hlediště. Nahlas netečně předčítá cizí dopisy plné banalit, které po sobě někde zanechali již mrtví lidé. Občas sní nějakou tu konzervu nebo zapne magnetofon a tančí. Kdo ví, kde se po apokalypse ta elektřina vlastně bere? Pak nám oznámí, že si postaví dům a začne z pozadí přinášet prkna, jež zhruba za patnáct minut sestaví do objektu podobajícího se kostře domu. Dosti vratkého, takže je ho zapotřebí skládat opatrně a co nejpomaleji, jelikož se občas bortí.

Posléze na jednom ze schodů nalezne figurínu ženy, jaké známe z výloh butiků. Dvoří se jí, vede s ní dialog, v němž odpovídá za ni, zatančí jí, znásilní a pak ji zahodí. Nakonec ji přece jen vezme na milost, posadí ji k pravé zdi scény a sama si sedne k levé, naproti ní. Rozhalí si košili a stane se jejím zrcadlovým obrazem, neb má pod košilí stejné prádlo jako ona. Asi to má znamenat cosi hlubokého, jenže se neví co. Jako u značné části dění na jevišti. Fantazírování se ovšem meze nekladou, takže si divák může na základě zhlédnutého dle libosti konstruovat v podstatě cokoli.

Se stejnojmennou novelou německého spisovatele Arna Schmidta, má tato její dramatizace společného jen málo. Z poetického příběhu o konci světa, o vůli přežít, o destruktivitě lidstva, ale také o nalezení a ztrátě lásky a o naději nezbylo takřka nic. Ale co naplat, když tvůrci nejsou schopni odvyprávět alespoň základní body příběhu, které si sami definují, aspoň trochu srozumitelně vystavět situaci a její širší okolnosti, když nedokáží nemít zavádějící nápady a vytvořit postavu, která by mohla diváka alespoň něčím zaujmout.