Recenze: Herbie Hancock v Brně
Přinášíme recenzi koncertu Herbieho Hancocka, který se uskutečnil 4. prosince v Brně.
Sportovní hala Vodova proměněná v kocertní sál je v půl sedmé ještě totálně prázdná. Ve čtvrt na osm již však není kde zaparkovat. Hostesky jsou řádně sexy, jak se sluší na jeden z vrcholných podniků sezóny, z reproduktorů se stylově line jazzrocková fúze, atmosféra očekáváním houstne. V některých, zejména nejžádanějších oblastech auditoria, nastává boj o místa, avšak vše se díky péči pořadatelů řeší v příkladném klidu.
Mimochodem: k mání byly VIP vstupenky, které zaručovaly sezení na nejlepších místech, vstup zvláštním vchodem, welcome drink a VIP zónu s občerstvením za 3.490, vstupenky zlaté kategorie za 2.490, nejlevnější čtvrtá kategorie pak přišla na 790 Kč. Věkové složení od dvaceti do padesáti, avšak s převahou dvacátníků a třicátníků - a to je úžasná věc, když vezmeme v úvahu, že se v sobotu 29. listopadu sešlo v Brně zhruba 2.500 posluchačů! A ti hladově pozorují ladiče, Hancockovo koncertní křídlo Fazioli , syntezátor Korg Kronos, Roland AX Keytar a bicí soupravu Yamaha. Je téměř plno, začínáme v mezích, tedy lehce před osmou.
A pánové v košilích a sakách otvírají s Actual Proof, tedy dosti tvrdě - postupně se však z téměř přímočarého rocku přesouváme k trošku bezhlavému úprku not a k hledání smyslu, který chvilkami jakoby se ztrácel a přinutil mne dokonce zapřemýšlet o tom, jestli těch 200 kilometrů cesty z Prahy mělo svůj smysl. Trošku delší představování kvarteta, zejména v případě beninského kytaristy Lionela Louekeho, také většímu spádu nepomohlo, naštěstí hned jako druhou skladbu, dle vlastních Hancockových slov „starodávnou vykopávku“, jsme poslouchali proslulého Prodavače melounů. Ano, je tomu už 52 let od doby, kdy skladbu Watermelon Man Hancock poprvé představil na svém debutovém albu Takin’ Off, ale jak sám podotýká, hrát se může dál – přece proto, že jazz je pokaždé jiný. Téměř půlhodinová současná úprava sem tam zajížděla až do popu, jenže já ji nikdy naživo neslyšel a tak mi může být jedno, jestli se proslavila i u popového publika nebo byla na špičce hitparád. Základ je více než solidní, důvěrně známý a sólo baskytaristy Jamese Genuse prostě úchvatné.
Ostatně sóla, jak se na takové vystoupení sluší a patří, byla rozhodně hlavní devízou večera. Tak tomu bylo i v případě Lionela Louekeho, který dostal samostatný prostor v rámci vokodérem podbarvené, chvilkami lehce rozvleklé Come Running to Me. Hancock se dostal na své vlastní vlny hned vzápětí a dle mého názoru zde, zhruba v polovině koncertu, začala naplno působit skvělá kreativní rytmika basisty Jamese Genuse a bubeníka Vinnieho Colaiuty, posluchačům povědomého díky jeho spolupráci s Frankem Zappou či Stingem. Ta se od Hancockova trojitého sóla, začínajícího freejazzovým akustickým pianem, pokračujícího přes barevně rejstříkovaného Rolanda a finišujícího neobvykle nasamplovaným Korgem odpíchla jako jumbo masařka a poté již koncert nabíral jenom cestu vzhůru. Anebo možná dolů, protože jsem se v některých okamžicích také cítil jako v jímce vykopané někde pod jazzovým klubem, nebo jazzovou porodnicí, zkrátka ve zvukově vzrušujícím prostoru plném zahuštěné jazzové esence profiltrované zemí a krví.
A najednou v hale Vodova nevadí ani basketbalové koše z každé strany pódia, tenhle syntetizující jazzrock 21. století dává kompletně zapomenout na vše, co se děje v okolním světě. Při odpichovém Rockit jsme postrkováni po hudební větvi jazzrocku dál a dál – ne, ještě nepadáme. Naopak, Hancock předvádí při své nekončící definici fúze jazzu, rocku, funku, hip hopu a groovu na všech svých klaviaturách famózní výkon, čistí posluchačovy bubínky od balastu a do všech pórů sálu se vstřebává onen syrový a hypnotizující zvuk, jaký dokázaly vytvořit snad pouze některá seskupení Milese Davise. Následují megahity Cantaloupe Island, Maiden Voyage a na samotný závěr, jak jinak, přichází Chameleon, který otevírá chřtán směrem k víceméně frenetickému davu. Všechno se mísí dohromady a po přibližně dvou hodinách strhující fúze končí.
Nechci být patetický. Ale minimálně v druhé polovině koncertu jsem si začal uvědomovat, jak nesmírně rád jsem takříkajíc „u toho“. Tedy u všech třech vrstev vystoupení Herbieho Hancocka a jeho spoluhráčů. V jedné – decentní showmaker s 14 cenami Grammy, 1 Oscarem a občasnými manýry vyšší společnosti, jenž v současnosti třeba ani není nejprogresivnějším představitelem moderní hudby. V té druhé – naprosto profesionálně zvládnutý projev takřka bez jediné chybičky, prostě nádherná muzikantská práce. A v té základní – ryzí esence jazzrocku, který v Hancockově podání stále ještě způsobuje svou rockovou energií a jazzovou svobodou závrať. Minimálně velké spoustě posluchačů, kteří našli 29. listopadu cestu do brněnské haly Vodova.
Jako ilustraci brněnského koncertu jsme si v audio verzi recenze pouštěli do podkresu skladby Rockit z Hancockova pětatřicátého alba Future Shock a úplně na závěr úryvek z jeho autorské kompozice Watermelon Man.
Amatérský záznam Hancockovy aktuální kapely z Bělehradu:Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.