Razieh Ansari na Festivalu íránských filmů: Usiluji o zachování vnitřní nezávislosti

16. leden 2018

Už po sedmé se letos v Praze konal Festival íránských filmů. Po šest dní představoval divákům to nejzajímavější, co se v íránské kinematografii urodilo v posledních letech.

Kromě krátkometrážní a dokumentární tvorby festival představil i výběr osmi celovečerních snímků, z nichž některé byly na festivalu uvedeny ve světové premiéře. O nejlepším z nich včera rozhodla tříčlenná porota, ve které letos zasedla hudebnice a zpěvačka Iva Bittová, francouzská producentka Sylvie LeRay a íránská novinářka a spisovatelka Razieh Ansari. Právě s ní se u příležitosti slavnostního zakončení festivalu setkala Markéta Kaňková. Předsedkyně poroty se nejprve zeptala, čím ji íránské celovečerní filmy oslovily.

Letos na Festivalu íránských filmů předsedáte porotě celovečerních filmů. Jaké filmy se letos v soutěži sešly? Jaká témata a myšlenky přinášejí?

V soutěži celovečerních filmů se letos sešlo celkem osm snímků, které z velké většiny otevírají sociální témata. Jde hlavně o filmy, které byly natočeny v minulém roce, některé z nich se na festivalu objevily ve světové premiéře. Upřímně řečeno, na většině z nich jsem ocenila přístup tvůrců k tématu, myslím si, že současným íránským režisérům se daří nacházet originální vizuální jazyk, kterým vyprávějí své příběhy. Daří se jim navazovat na to nejlepší z naší kinematografické tradice, ale zároveň ji velmi originálním způsobem rozvíjet a posouvat jí směrem ke dnešku.

Zmiňovala jste sociální témata. Do jaké míry filmy v letošní soutěži reflektovaly současné společensko-politické dění v Íránu?

Myslím si, že není třeba, aby se v každém filmu objevovala nebo zrcadlila politická realita. Faktem ale je, že jsme všichni velmi zasaženi a ovlivněni politikou, která často proniká i do uměleckých děl, filmy nevyjímaje. Obecně je možné říct, že ve většině íránských filmů se objevuje určitá reflexe společnosti, hlavně té, která se formovala po revoluci v roce 1979.

Írán je v současné chvíli zemí s poměrně dramatickým vnitřním vývojem. V uplynulých týdnech jsme byli svědky demonstrací v osmdesáti íránských městech, které za sebou nechaly desítky mrtvých a stovky uvězněných. Co přesně se v současné chvíli ve vaší zemi děje? Proti čemu konkrétně tito lidé protestují?

Spouštěčem těchto demonstrací byla hlavně nespokojenost lidí napříč íránskou společností. Nespokojenost s ekonomickým i politickým stavem země, s občanskými právy a občanskými možnostmi. Myslím si, že současná situace v Íránu je silně provázána s naší minulostí. Revoluce, která se v Íránu odehrála v roce 1979, bezprostředně nezměnila příliš mnoho. Nedlouho po ní totiž Írán vstoupil do války s Irákem, a tato válka velmi silně zasáhla do vývoje naší země. Trvala dlouhých osm let, a když skončila, velmi pomalu jsme získávali určitou politickou i ekonomickou stabilitu. Politici, kteří přišli k moci, naslibovali lidem změny, které nebyli v rámci svých mandátů schopni realizovat. V zemi se rozmáhala korupce a lidé byli opět nespokojení. Tento stav svým způsobem trvá dodnes. Starší lidé by si přáli mít lepší podmínky k životu, lepší penze i zdravotní péči. Mladí lidé by si zase přáli mít lepší vzdělání a také více možností najít si práci a uplatnit se v ní. Nespokojené se svými právy jsou také ženy… Situace je zkrátka složitá a problémů je mnoho. Myslím si, že při všem, co se děje, je třeba uchovat si určitou vnitřní nezávislost. Jako novinářka a spisovatelka o to usiluji. Sleduji různá islámská i západní média, která mají různý pohled na věc. Poslouchám, jak stav věcí reflektují íránští i západní intelektuálové, a z těchto střípků si pak snažím vytvořit svůj vlastní, celistvý obraz o tom, co se děje.

Jak jste zmínila, Vy sama jste spisovatelkou, která si vydobyla pevné postavení v kontextu současné íránské literatury. Před několika lety jste debutovala románem „Závan vůně“, za který jste v roce 2012 získala íránskou literární cenu. O čem byl Váš první román? Reflektovala jste v něm tyto společensko-politické skutečnosti?

Tuto knihu jsem napsala před deseti lety, kdy jsem asi rok žila v Berlíně. Psala jsem v ní o zkušenosti íránské komunity, která ještě před íránskou revolucí imigrovala právě sem, do hlavního města Německa. Měla jsem možnost se s těmito lidmi setkat, a setkat se také s jejich potomky. Tito první íránští imigranti měli těžký život – žili zcela odříznuti od své země, od své vlastní kultury, a zároveň se jim úplně dobře nedařilo integrovat se do kultury a společnosti nové. Měli problém naučit se jazyk, a tím pádem i problém se jakkoli efektivně zapojit – ať už sociálně nebo pracovně. Řada z těchto lidí emigrovala bez svých rodin, které se k nim později ilegálně pokusili připojit, což s sebou samozřejmě neslo řadu problémů. Ty se přirozeně dotýkaly i dětí těchto lidí, dalších generací Íránců. Komplex této zkušenosti jsem chtěla ve své první knize nastínit, a to prostřednictvím literárního dialogu všech generací íránských imigrantů. Jednalo se o jakýsi symbolický obraz naší země, země nomádů.

Kam by měla směřovat státní kulturní politika?

Nosticův palác - sídlo Ministerstva kultury

Vláda předsedy hnutí ANO Andreje Babiše schválila v pondělí 8. ledna novou verzi programového prohlášení. Ve vztahu ke kultuře se kabinet zavazuje respektovat a rozvíjet záměry a opatření Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 s výhledem do roku 2025. V programu se také hovoří o zvýšení veřejných výdajů do oblasti kultury posílením rozpočtu Ministerstva kultury. Jaké priority by si podle představitelů kulturních oborů mělo nové vedení resortu předsevzít?

Po Vašem debutu následovaly další dva romány - Teheránské trio a Žena s perlovou broží, které se opět setkaly s příznivým přijetím kritiky. Na jaká témata jste se soustředila v těchto dvou textech?

V případě obou knih bylo mým hlavním cílem ukázat íránskou mentalitu. Teheránské trio se odehrává ve třech různých obdobích. První linii příběhu jsem zasadila do doby vlády Rézy Pahlavího, v níž se děly velmi významné politické i společenské změny, druhou do doby před revolucí roku 1979. Poslední linie se pak odehrává v roce 2009, kdy probíhala takzvaná zelená revoluce, která souvisela s íránskými prezidentskými volbami a manipulací s hlasy voličů. V tomto hnutí se ve svém odporu proti politickému establishmentu spojilo liberální duchovenstvo, sekulární intelektuálové, národnostní menšiny, významnou roli v něm sehrála mladá generace, připojili se k němu také Íránci žijící v zahraničí. Hlavními postavami a zároveň vypravěčkami této knihy jsou ženy, které pod vlivem těchto událostí ztratily své muže. Všechny ve své době představovaly avantgardní typ ženy, která dokáže vzdorovat kulturním konvencím a navzdory všemu čelit nepříznivým událostem, které se v jejich společnosti i v jejich životech děly.

Spustit audio