Ranní úvaha Zdeňka Lukeše: Brave New World nejen v Kamenných Žehrovicích

13. říjen 2017

Hodně se teď píše a mluví o skutečně nepovedeném zateplení a nabarvení školní budovy v Kamenných Žehrovicích. Problém je to ovšem složitější.

Je zřejmé, že mnoho lidí ztratilo cit i úctu k starší architektuře. Na vině je jistě totalitní režim se svou panelákovou šedí a absencí kvalitních detailů, ale kořeny tohoto jevu jsou hlubší. Už za První republiky lidé často ozdobná průčelí z éry historismu nebo secese takzvaně purizovali: tyto dekorativní styly vyšly prostě z módy a péče o bohatý štuk – byť často výborné výtvarné úrovně – byla nákladná.

A tak ve jménu konstruktivismu a funkcionalismu byla průčelí takových domů těchto dekorací zbavena – římsami a bosáží počínaje, až po okenní šambrány, různé suprafenestry, pilastry, maskarony, konzoly atd., prostě veškerý plastický dekor. Vápennou omítku nahradil praktičtější tzv. umělý kámen. Ten ovšem rychle chytá špínu, takže tyto domy během pár let zčernaly. Stačí se jen projít po pražských čtvrtích Žižkově, Holešovicích, Smíchově nebo Vinohradech a najdete takových případů stovky. Ta průčelí jaksi oslepla, ztratila svou tvář.

Mimochodem, z dnešního pohledu to nebyla příliš dobrá úvaha. Například secese přišla po několika dekádách opět do módy a dům, na jehož průčelí se dochoval originální dekor, má dnes mnohem větší cenu, než ten „oholený“. Znám dokonce případy, kdy dnešní majitel obnovuje původní fasádu, má-li ovšem k dispozici dobovou dokumentaci, plány a fotografie.

Éra komunismu devastovala staré domy jiným způsobem. Neměla prostě peníze na jejich údržbu. A tak se dekorace odstraňovaly, neboť se prostě začaly rozpadat, často mizely jaksi samovolně. Do střech zatékalo, z rezavých okapů proudila voda na fasádu. Stará okna dosloužila a místo nich se dala nová, s formáty se ovšem nikdo netrápil a tak se místo klasických oken na výšku osazovala paneláková na šířku.

Na venkově to byl dokonce kdysi jakýsi etalon modernosti majitele. Místo tradičních omítek nastoupil ošklivý brizolit. No, a pak se stavěly všude paneláky, stejné od Aše až po Košice, často nahrazovaly kvalitní, ale zchátralé staré činžáky, na jejichž údržbu se nenašly peníze. Panelákům kvalitní detail chyběl úplně a dominantní „barvou“ byla betonová šeď.

Ovšem, vzývaná unifikace a standardizace dovedená až do orwellovské absurdity, slavila vítězství. Mimochodem, právě v této neblahé éře přišla o většinu dekorativních elementů na průčelí i ta žehrovická školní budova.

Celkem očekávatelnou reakcí pak byla po Sametu v 90. letech opačná snaha. Absenci dekoru nahradila plejáda různých ozdůbek, často z podřadných materiálů – jen vzpomeňme na ty různé plastové balustrády. A barvami se hýřilo: čím ostřejší odstín oranžové, zelené, fialové, tím lépe. Přišla vlna plastových oken a vlna zateplování. Nikoho moc netrápilo, že se mění subtilní proporce průčelí, že zanikají cenné dekorativní prvky. Ušetřilo se možná na energiích, ale mnohé stavby přišly o svou výtvarnou a architektonickou hodnotu.

Co s tím? Nestačí jen naříkat. Je třeba stále dokola lidi vzdělávat, ukazovat jim dobré a kvalitní příklady rekonstrukcí. Ovšemže i ty špatné, to je možná ještě důležitější. Už v mateřských školkách a na základní škole by se děti měly učit vztahu k architektuře, k bydlení, měly by se orientovat v barvách, přicházet do styku s kvalitním detailem.

Příkladem mohou být třeba skandinávské země, kde to má dlouhou tradici. Pokud bude ovšem taková výuka probíhat v té nově zateplené škole v Kamenných Žehrovicích, je to asi všechno marné.

autor: Zdeněk Lukeš
Spustit audio