Ranní úvaha Vladimíra Justa: O zpotvořeninách reality

11. červen 2018

Minulý týden jsem si zase jednou připomněl vídeňského kritika Karla Krause. Toho, který předjal dnes stále důležitější obor lidského myšlení, totiž mediální kritiku.

Kraus přichází uprostřed propuknuvšího nacionalistického válečného šílenství s jakýmsi kopernikánským obratem ve vztahu „událost“, „obraz“. 1. světová válka mu drasticky ukázala, kam bude směřovat svět, v němž zprávy o událostech nereferují, nýbrž je produkují. A zpotvoření reality ve zprávě bude jediná pravdivá zpráva o realitě.

Jakoby Kraus už před sto lety popisoval, co se v minulých dnech valilo českou mediální kotlinou. Ocitl jsem se jako účastník jisté události, o níž následně pak referovala média – a jíž vlastně svými zpotvořenými zprávami vytvářela – uprostřed jakési absurdní hry. Pohádky, převlečené za realitu, před níž varoval před sto lety právě Karl Kraus.

Pamětní deska Karla Krause v Jičíně

Byla jednou jedna země, jejíž občané, snad inspirováni těmi, co jim vládli, se dočista pomátli na rozumu. V té zemi ve městě Brně probíhal mezinárodní divadelní festival s desítkami inscenací tu i cizozemských.

A náhle, snad pod vlivem už týdny trvající obrazové masáže jednou jedinou zhruba minutovou scénkou z jedné jediné festivalové inscenace, scénkou, jež v reálu netvořila víc než šedesátinu té inscenace, lidé jinak rozumní začali před mýma očima ztrácet soudnost. A dlouhé hodiny mudrovali a mudrovali o hře, kterou nikdy neviděli a pronášeli o ní dalekosáhlé závěry.

Celou tuhle událost přednostně propírali ti, kteří při ní nebyli. Lidé, kteří z ní znali jen to, že tam prý dojde k znásilnění postavy muslimky osobou, symbolizující postavu Ježíše – a jakoby toto bylo její hlavní téma. Všichni přitom znali, když budu hodně velkorysý, maximálně šedesátinu inkriminované inscenace. To jim ovšem nebránilo v suverénních soudech o ní, zda si zasluhuje či nezasluhuje dotaci apod.

Závidím známému překladateli a expolitikovi odvahu, s níž suverénně srovná divadelní představení, které neviděl a zná z něj tu šedesátinu, s karikaturou proroka Mohameda z Charlie Hebdo, kterou viděl celý svět. A na základě tohoto kulhajícího srovnání odpráskne náš ostrostřelec jako „intelektuálního pokrytce“ univerzitního profesora a kněze, který se práva na existenci inscenace jako jeden z mála zastal. Na rozdíl od svého kritika, netušícího vůbec o čem píše, se s inkriminovaným opusem Tomáš Halík poctivě seznámil aspoň ze záznamu...

Ranní úvaha Petra Fischera: Skandál spravedlnosti v Brně

Fotografie z inscenace Naše násilí a vaše násilí, která vyvolala kritické reakce části brněnské veřejnosti. Ježíše na snímku znásilňuje muslimskou ženu

Není snad nikoho, kdo by dnes neměl potřebu vyjádřit se k divadelnímu skandálu v Brně, který nejen bulvární tisk shrnul do titulků, v nichž se na jevišti hanobí státní vlajka, vytažením z ženské vagíny, a Ježíš Kristus, znásilňováním muslimky.

Mnozí kategoricky žádali představení, které neviděli, odejmout za trest dotace. Jiný si zase v LN libuje, že „hra byla odehrána s menšími turbulencemi, ale bez násilí... Co by v mnoha zemích dali za tak kultivovaný protest!“. Toto může napsat zase jen někdo, kdo u toho nebyl.

A kdo nezažil, jak takzvaní „slušní lidé“ a jejich příznivci v hledišti tajně propašovali do hlediště fotbalové píšťalky, na daný povel se vztyčili a spustili mnohaminutové akustické peklo, z něhož mám já osobně dodnes bolestivě zalehlé pravé ucho. Od té chvíle se již nehrálo ani o muslimech, ani o křesťanech, ale o holé možnosti svobodně se vyslovit k nevábnému okolnímu světu. A to formou uměleckého obrazu – nikoli formou znemožnit druhému veřejný projev.

Proti tomuto surovému střetu byla poměrně křehká, minutová závěrečná scénka tzv. „znásilnění“ a hlavně její médii utajená pointa – totiž akt něžného, slitovného pohlazení a políbení údajného násilníka – scénou osvobodivou, vyznáním odpouštivé lásky bez ohledu na jakoukoli víru.

Ale znovu: celou událost nevytvořil ani chorvatský režisér, ani slovinští herci, ba ani brněnští klerofašisté a z kanálu zapomnění vylezlý p. Sládek. Falešnou realitu vyprodukovali prodejci mediálních obrazů, kteří senzacechtivě předem vyloupli z půldruhahodinového představení zpotvořenou zprávu o inscenaci - a pak o ní psali jeden „fake“ za druhým.

Bylo-li to celé marketingový tah, pak k tomuto majstrštyku, který se mu ovšem nepovedl nikde jinde než v Brně, panu režisérovi nezbývá než pogratulovat. Ale i tak mám vážné podezření, že se v celém tom trapně provinčním skandálu ocitl jako Pilát v Kredu (nebo, řečeno jemu možná bližším leninským slovníkem, jako užitečný idiot).

autor: Vladimír Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.