Ranní úvaha Radovana Holuba: Evropany pořád něco trápí, Arabové jsou veselí

3. leden 2018
Michael Jackson zažíval v arabském světě překvapivě silný kult

Proč Evropané tak rádi ve filmu truchlí? A proč se Syřané ve filmu radují, i když kolem nich padají bomby?

Proč Evropané mluví stále o politické krizi a proč Arabové žijící od roku 2011 ve smršti převratů si na politickou situaci nestěžují? Proč evropské filmy pojednávají o chudobě,  nemocných lidech a zhroucených rodinách, i když v Evropě panuje oproti mnoha arabským zemím řád a blahobyt?

K podobným úvahám mě inspiroval Mezinárodní filmový festival v Káhiře, největší filmová událost Egypta. Festival ukázal celou řadu arabských filmů. Většinou lehkých vyprávění z obtížných zemí.

Například egyptský film saudského režiséra Amr Salamy Šejk Jackson je letošní oscarová nominace za Egypt. Je to film, který svým způsobem zlehčuje muslimskou víru. Vypráví o konzervativním duchovním Khaledovi, který byl v 90. letech fanatickým vyznavačem Michaela Jacksona. Smrt kultovního zpěváka naruší systém Khaledových hodnot a uvrhne ho do chaosu, včetně pochybností o víře. Khaled dokonce trpí halucinacemi, v nichž sám vystupuje jako král popu.

Ranní úvaha Radovana Holuba: O českých filmových hrdinech

Z filmu Milada

Čeští filmoví hrdinové jsou trochu zvláštní. Rádi si dělají legraci z druhých i sami ze sebe, vyprávějí vtipy, téměř nic neberou vážně a často působí hloupě.

Není to lecjaká z prstu vycucaná zápletka. Michael Jackson zažíval v arabském světě překvapivě silný kult, jeho desky se distribuovaly v mnoha arabských zemích, dokonce i v těch, které zakazovaly západní pop music. Později zpěvák, sužován finanční situací a právními problémy, na čas zakotvil v Bahrajnu, kde údajně uvažoval o konverzi k islámu. Dnes je americký pop idol v mnoha arabských zemích vroucně přijímaný jako symbol volnomyšlenkářství a jeho osobnost je dokonce i po jeho smrti schopna pohnout životní situací člověka víry – i když jen ve filmu.

V Sýrii se filmy natáčejí s obtížemi, i když tu ve 20. století vznikala velká kinematografie po vzoru Sovětského svazu. Nový syrský film Cesta včel se odehrává v zemi, kde dnes žádný řád není a kde se bojuje. Film je v zásadě veselý. Pojednává o natáčení veselohry a zároveň je to love story. Snaží se Damašek ukázat jako metropoli ne nepodobnou Paříži nebo Benátkám, jeho hrdinové jsou plní života a vitality.

Hlavní roli začínající herečky Leily má arabská kráska a zpěvačka Jiana Aneed. Její filmová rodina byla sice zabita ve válce, ale Leila přesto touží po kariéře ve světlech ramp. Do cesty se jí připlete stárnoucí herecký seladon Salim, toho hraje oblíbený syrský herec Pierre Dagher. Leila nakonec dostane vilu a 25 miliónů syrských liber. Evropské deprese jsou všem syrským postavám naprosto vzdálené, žije se s chutí a vtipkuje. Také s chutí.

Ranní úvaha Radovana Holuba: O genderovém purismu

03330473.jpeg

Proletáři všech zemí, spojte se. Existuje ještě jedna ostřejší varianta tohoto provolání, a to z filmu Pelíšky a v nezapomenutelném podání Jiřího Kodeta.

Záběry na vodotrysky, závěsy  a pestré oblečení herců ostře kontrastují s tím, jak si Sýrii obvykle představujeme. Samozřejmě film je melodram a je natočený tak, aby diváky potěšil. Charakteristické je však to, že postavy něco chtějí, někam směřují a neutápějí se v bezedných evropských chmurách. Vznikl v těžké době, ale překonal ji.

Podle filmu to vypadá, že v těžké době žijí Evropané. Například kosovský adept na Oscara, film Nechtění, se odehrává v Holandsku mezi kosovskými emigranty, které děsí kosovská a srbská minulost. Bude zajímavé sledovat oscarový souboj smutného evropského filmu o kosovských vyděděncích s veselým arabským snímkem  o duchovním, který chtěl být Michaelem Jacksonem.

Nevím, jestli se akademikům zalíbí evropský splín, vždyť i Kolja byl vyprávěn vtipně a v zásadě vesele. Otázka zní: Co se nám v Evropě pochroumalo, že ničemu nevěříme a jsme smutní a schoulení do sebe? A co se daří v zemích arabského jara, že tamní filmy vypovídají přímočaře o pozitivním smyslu života?

Autor:ČRo Vltava