Petr Vizina: Urguji jejich příběh
Bez příčiny se nic neděje, ale některé nemůžeme a třeba bychom ani nechtěli znát. Je to šílené, jak letí čas.
Adam kdysi byl na mojí vojenské přísaze, ještě za komunistů, ten mladičký vlasatý dandy v džínové bundě. Dnes je to pětačtyřicátník, který se po pěti měsících vrací domů z nemocnic a rehabilitačních ústavů. Tenhle můj mladší bratr, rocker, pivař a tabakista přežil, ale jaksi napůl. Naštěstí je to ta lepší půlka, mluví, artikuluje, pamatuje si.
Ranní úvaha Petra Viziny: Zachovej řád a dveře na petlici
Není rozumné procházet se v zimě na pobřeží Atlantiku. Leje jak z konve, kapky víří v poryvech větru, který s námi cloumá.
Zbyněk je úspěšný chlap. Jen zůstal s dětmi vlastně sám. Bůh suď, co se přihodilo, vždyť ta jeho je moc fajn. A ještě k tomu přišel o fajnovou práci. Stačilo kývnout prstem, sekretariát vybavil a domluvil. Zbyněk má zkušenosti, vzdělání a rozhled jako málokdo. Nemám o něj strach, poperou se o něj, ale Zbyňkovi jde ještě o něco jiného. Síla a výdrž se u něj začínají potkávat se životní zkušeností. Zbyněk touží zažité a promyšlené napsat. Nebýt jen v roli profesionála v práci pro obživu a seberealizaci. Chce sám sobě vydat svědectví, potvrdit si, že on sám je, psát sám sebe. Nejde to, protože dosud za něj psali jiní.
Petr zažil tragédii, kterou ani nemohu popsat. V jeho životě zůstane napořád trhlina, časem se ta strašná rána zatáhne, ale nikdy nezmizí. On bude mužem trhliny, bude k němu patřit a on k ní. Je mužem víry, přesto jej vede rozhodnutí, že žít se musí.
„Jedni druhých břemena neste, tím naplníte zákon Kristův,“ učí nás apoštol, ale zní to kostelně a podezřele správňácky na poslech. Jak je to s tím břemenem: vypovídáš se, a záda se trochu narovnají a tíha je z půlky pryč?
Petr Vizina: Zabydlení a průchozí
Ti zabydlení nemaj' rádi ty průchozí, zpívá se v jedné folkové písni.
Tak třeba takový Mojžíš, jakou ten táhl zátěž. Putování Izraele po Blízkém Východě trvalo čtyřicet let. Udivuje mě, že Mojžíš vedl pochoďák tak dlouhý, že během té doby se novorozenec změní ve stárnoucího muže.
Ve starověkém vyprávění knihy Numeri je Mojžíš zpodobněn jako první diplomat na tváři země, muž smlouvající s osudem. Hrající s kartami, které neměl šanci rozdávat.
Lid reptá, Hospodin vzplane hněvem a oheň pohltí okraj tábora Izraelitů. Lid volá k Mojžíšovi, ten úpí k Hospodinu, oheň hasne a pro výstrahu zůstává na okraji tábora Izraelitů spáleniště. „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek,“ volají lidé. „Už jsme celí seschlí, nevidíme nic jiného než manu, která padá v noci, když na tábor padne rosa.“
Petr Vizina: Na ramenou tichých obrů
Strhla se večer debata, kdy je správný věk na to číst Kanta. Nad hrobem, ušklíbne se dcera, a je mi jasné, z koho si tu utahuje.
Často se tato biblická scéna uvádí jako příklad lidské nevděčnosti, pokušení vyměnit Boží zaslíbení za okamžitou rozkoš. Má se za to, že pravá víra se spokojí v jednotvárné poušti s jednotvárnou stravou a ještě se bude bát Hospodinova spáleniště.
Nesouhlasím. Pro mě je seschlost symbolem beznaděje, nikoliv touhy po rozpustilosti. Mojžíš před seschlými Izraelity nemlátí prázdnou slámu, nezačne s přednáškou o odkládané slasti, že jednou, v zaslíbené zemi, znovu budou jíst zdravě. Urguje celou věc u samotného strůjce téhle situace, u původce života svého i reptalů na tábořišti. „Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům?“
Ani moji tři přátelé si karty nerozdali sami, přestože už pár kol hry lépe či hůř odehráli. Urguji jejich příběh u Hospodina, jejich kříž je i křížem mým. Nevybral jsem si jej, prostě se to stalo a žít se musí. Jedni druhých břemena neste, abyste naplnili zákon Kristův už nezní tak pitomě didakticky a snaživě. Neseme břemena jedni druhých. Protože žít se musí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
