Ranní úvaha Petra Fischera: Forman – Černobílý a barevný

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Havel a Miloš Forman v  prosinci 1989

Smrtí režiséra Miloše Formana odešel ze světa další kus zlatých 60. let, která mají blyštivou aureolu nejenom u nás, ale i v zahraničí.

Forman byl spolu s Věrou Chytilovou hlavní filmovou ikonou těch našich krásných šedesátých. Doby otevřenosti, kdy se experimentovalo a hledalo, kdy bylo možné dělat film nově a jinak.

Hudba, kterou mám rád. Miloš Forman o svých oblíbených skladbách

Mladý režisér Miloš Forman v květnu 1967

Oscarový režisér zemřel po krátké nemoci v USA 13. dubna. Bylo mu 86 let. Na počátku 60. let minulého století se v cyklu Hudba, kterou mám rád, zpovídaly známé osobnosti našeho kulturního života ze svého vztahu k hudbě. Mezi nimi i mladý filmový režisér Miloš Forman.

Zatímco Chytilová ve svém bláznivém světě hledání zůstala po celou dobu, a byla i po sedmdesátce zlobivým dítětem českého filmu, Forman rozpustil divočejší pel svých šedesátých v poklidnějším zábavním hollywoodském proudu a stal se proto žijícím filmovým klasikem.

Český sen o velkém filmaři, jehož dílo zná celý svět, naplnil právě jen Forman a jako takového si ho dnes stavíme na národní piedestal, tak jako to ve sportu děláme s Jaromírem Jágrem a v poslední době i ve vědě (konečně!) s profesorem Antonínem Holým. Miloš Forman – ten, který naplnil český sen, který je vždy snem o splnění amerického snu.

Forman se ale nestal světovým filmařem proto, že v sobě dál nesl zlatá šedesátá, nýbrž přesně naopak, protože je v sobě víceméně upozadil. Protože potlačil nespoutanou otevřenost filmování a přiklonil se k průhlednější světové kinematografii, kterou doma vůbec nedělal.

00777650.jpeg

Jistě, platí to víceméně formálně a vnějškově – ano, a uvnitř, ve své tvůrčí režisérské duši zůstalo Formanovo hledačství, což se mimo jiné projevuje v citu pro herce i záběry plné vnitřního smyslu – jenže jiná forma a vnějšek patřily k podstatě filmové vzpoury 60. let proti zaběhaným vzorcům filmového umění a bez ní by zlatá šedesátá nebyla.

Neherci neviděli ani scénář. Takhle točil Miloš Forman první celovečerní film Černý Petr

MFF Karlovy Vary

Filmový režisér Miloš Forman oslaví příští měsíc 85. narozeniny. My se ale ještě před tím postupně zastavíme u jeho nejvýraznějších filmů. Nedá se začít jinak než Černým Petrem – prvním celovečerním filmem Miloše Formana.

Čemu však Miloš Forman podlehl v Americe zcela, byl diktát příběhu. Zatímco v jeho českých filmech byl děj či příběh jen nosičem pro důležitější vyjádření společenských souvislostí a paradoxů, jinak řečeno „syžetové peripetie byly víc než fabule“, pro znovuzrození skutečného světa v obrazu, v amerických filmech se obrazy zcela podřídily příběhům. „Film má smysl, jen když dobře vypráví příběh,“ opakovali po Formanovi mladí čeští režiséři, kteří už najednou nechtěli být filmově jiní, sví, ale chtěli se svést po příběhu a napodobit mistrovu cestu do Hollywoodu.

Film se i u Formana stal sluhou příběhu. Obraz jen doplňoval či rozvíjel text, což se projevovalo i tím, že Forman přestal psát „své“ scénáře a plně se odevzdal románovým předlohám. A toto spolehnutí se na literaturu je něco, co se de facto přihodilo celému filmu.

Z původně samostatného umění, jež si činilo nárok na výjimečnost a autonomii vůči divadlu, literatuře a malířství, protože multimediální filmový obraz se vyjadřuje jinak a nese také jiný smysl, se stala jen obrazová forma literatury; vyprávěcí, textové, nikoli obrazové umění. Film se proměnil ve specifický literární žánr!

Miloš Forman

Jistě to nebyla Formanova práce, ale jediný opravdu světový český režisér se této vlně „literárnění filmu“ nijak nepostavil, naopak se jí radostně podřídil. A tak je i v jeho amerických filmech obraz ornamentem literatury.

Americký Forman je zkrátka jiný než ten český, jakkoliv jde pořád o jednu a tu samou postavu. Upřímně milovaná filmová ikona 60. let je tedy i ikonou jejich definitivního konce. Ikonou vlastně téměř tradičního způsobu mizení jejich revoluční energie, která se ztrácí v konformismu, v touze po slávě a nových uměleckých trendech.

Miloš Forman svá šedesátá nakonec skryl do vnitřků svých barevných amerických filmů. Zbytek je černo-bílá vzpomínka na sympatické vzepětí tvůrců, kteří nechtěli jen naplňovat dané filmové rámce, nýbrž je lámat, překračovat a objevovat nové. Chtějí-li současní tvůrci na něco z Formana navazovat, pak právě v tomto, na americkou slávu je vždy času dost!