Ranní úvaha Petra Borkovce: Bajky

6. březen 2018
Lanýže z Istrie

Dnes – místo rozvážného uvažování – rovnou na věc. Budu vám vyprávět dvě moudré bajky, v nichž se každý – s trochou ranní dobré vůle – bezpečně pozná.

Navíc, myslet zkraje dne na kočku, hada nebo hřib (čemuž se navzdory všemu tomu polidšťování nevyhnete), je prostě dobré. Každá věc má totiž něco společného se štěstím! I každé zvíře!      

Ranní úvaha Petra Borkovce: Houby

Houby (ilustr. foto)

Dobré ráno! Vladimir Nabokov psal celý život básně, chytal motýly do síťky, měl chytrou a hezkou ženu a rád chodil na houby.

Lanýž a hřib

Hřib se posmíval černému lanýži. „Jenom se na sebe podívej,“ říkal, „jsi scvrklý, umouněný a páchneš tak příšerně, že musíš žít pod zemí. Vychází z tebe takový smrad, že tam, kde se ukrýváš, si dávají dostaveníčko psi, prasnice a mouchy z celého okolí. To já si žiju pěkně na zeleném místečku, chvíli na slunci, chvíli v příjemném stínu, mám kolem sebe svěží trávu, mnoho pestrých květů a nedaleko ode mě se vine potůček vytékající ze sousedního lesa. Na štíhlé jedli nade mnou štěbetá různobarevné ptactvo a větve nedalekých oliv mu procítěně přizvukují. Jsem navíc krasavec k pohledání – noha jak vláčný sýr, klobouk roven lýtku vstřícného toskánského jinocha. Čím by ses mi chtěl, ty ubožáku, rovnat?“

Lanýž mu z hloubi země odpověděl: „Až tě, ty nadutče, chudí lidé najdou a vydloubnou ze země – a to nebude trvat dlouho – hodí tě do polévky a sprostě uvaří spolu s dvaceti tobě podobnými chvástaly a snědí k chudému obědu, na který vzápětí zapomenou. Kdežto mě bude dlouho hledat bohatý lanýžník se svým psem starobylého plemene a až mě objeví a vykope, prodá mě za mnoho eur na svátečním trhu; a sluhové zámožného kupce mě budou týdny krájet na nejtenčí plátky – na plátky tenké jako křídlo vážky – a předkládat nevařeného vzácným hostům při nákladných hostinách jako nejvybranější pochoutku. Tak budu v přepychu žít po mnoho měsíců, zatímco ty dávno budeš potravou hnusných hovniválů u cesty, která vede podél neúrodného bramborového pole.“

Ranní úvaha Petra Borkovce: Lovci perel cestou z práce

Škeble říční

Dobré ráno! Dvacet let žiju na malém městě poblíž velkého města.

Bajka poučuje, že nemáme nikým pohrdat, neboť v životě nic není takové, aby to vzápětí nemohlo být právě opačné. Také se hodí na ty, kteří se bláhově domnívají, že výmluvností jsou nadáni pouze lidé. Nikoliv – ačkoli Zeus prohlásil něco v tom smyslu, jako obvykle lhal, a potají daroval řeč také lanýžům a hřibům. Bedly ponechal němé.        

Bajka o kočce a hadu hospodáříčkovi
 
Jednou v sobotu, kdy v rozlehlém a krásném domě nebyla ani noha, se kočka a had hospodáříček potkali v jídelně. A kočka hned, že mezi nimi nesmí zůstávat jen u zdvořilých pozdravů, jaká že je to škoda, a zmínila to a dodala tamto a uchichtla se nad tímhle, zkrátka dala se s hadem hospodáříčkem do řeči tak nevybíravě, že byste se divili. Had hospodáříček to snášel. Kočka – jak to u takových povah chodí – hada hospodáříčka vychvalovala a nenápadně vynášela také sebe a zbytek světa okatě očerňovala.

Ranní úvaha Petra Borkovce: Při čekání na čínské jídlo s sebou

jídlo s sebou, rozvoz jídla, čínské jídlo

Dnes nebudeme uvažovat, dnes budeme cvičit! Ale popořádku.

„Říká se,“ lísala se, „že spodek tvého těla je bílý a hladký a lesklý jako vnitřek mušle. Vím, že je to pravda, ale – je to pravda?“ Had hospodáříček se jen tak zlehka převinul a neříkal nic. Ale kočka naléhala: „Víš, přece jen, chtěla bych se přesvědčit, jestli se to s tou mušlí nepřehání. A ostatně, mušli jsem nikdy neviděla – jen škebli. Kdybys svolil a ukázal mi břicho, tolik by se toho v mém životě změnilo!“

Had hospodáříček se zase jen tak stydlivě proplazil sám sebou a mlčky se obrátil na záda. Kočka v tu ránu zkameněla, chlupy se jí zježily a pomalu, pomalu tlapkou pohladila spodek hadího těla, který byl bílý a hladký a lesklý a suchý jako vnitřek mušle. Jenže, při bozích (odveďte děti!), ta ničemnice nezatáhla prostřední dráp a rozpárala hada hospodáříčka od hlavy až ke konečku. Rozhlédla se po jídelně, protáhla hřbet, chlupy klesly, pravila: „Jakýpak had hospodáříček – had hostina!“

A opravdu, před kočkou stála podlouhlá alabastrová miska plná umně nastrojených dobrot: střívka a karmínové vnitřnosti, vedle nich macerovaný rejsek, zelená paštika z rosničky a nakonec hrstka průsvitných vajíček obalených v ještě průsvitnější bláně, která se lákavě chvěla. Kočka si pochutnala a šla po svých.

Bajka se dobře hodí na ty, o nichž se říká: „Líná huba, holé neštěstí.“

autor:Petr Borkovec
  • Kultura
  • Komentář