Miloš Rejchrt: Vděčnost má přednost
„Narodit se ve Švýcarsku není důvod k hrdosti, nýbrž k vděčnosti,“ tak to nedávno napsal Gerhard Schwarz, komentátor listu Neue Zürcher Zeitung.
Potěšil mne tím, neboť z národů ač jsme různých, prožíváme svůj vztah k rodné zemi podobně.
Předesílám, že pocity vlastenectví se nechávám občas unášet i já, například českou státní hymnu poslouchám někdy v pozoru a s pohnutím. Jsem ale rád, že se neujala její druhá sloka opěvující “Čechů slavné plémě“, a že jsme zůstali u sloky první, tedy u nenapadnutelného popisu přírodních krás typických pro krajinu mírného klimatického pásma. Tuto zdrženlivost vítám, však Čechu plémě se dokáže chovat i velmi neslavně.
Miloš Rejchrt: Adventu sluší svíce
„Lepší než proklínat tmu je zažehnout svíci.“ Kdo tento výrok vyslovil či zapsal jako první, to dohledat nelze.
Jestli se ale nemýlím, ani ve chvílích velkého zklamání a velkého rozčílení ze mne nevypadl výrok „stydím se za to, že jsem Čech“. Za to, kde jsem se narodil, nemohu, a tak se za to ani nestydím. Při inventuře svých citů ale zjišťuji, že v sobě nechovám ani žádnou národní hrdost.
Pociťuji však vděčnost, a jak jdu do let, se stále větší vděčností a láskou vzpomínám na vzácné muže a ženy, od nichž jsem směl ledacos dobrého převzít, ponejvíce ve své rodné zemi. Také ale od přátel ve Švýcarsku, kde jsem pobýval jako student, jsem toho hodně převzal; kromě jiného objev, že existuje i vlastenectví laskavé, které nikým nepohrdá a je neokázalé, spíše v srdci než na jazyku.
Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Kdo miluje, zdrobňuje (Úvaha dušičková)
Už jako dítě jsem oceňoval, že na přelomu října a listopadu se potemnělé hřbitovy proměňují v zahrady plné světel.
Slovo hrdost mi zní podezřele asi i proto, že v Bibli kralické, která mne doprovází po celý život, se vyskytuje pouze jedna zmínka o člověku hrdém, a tímto přívlastkem je dotyčný ohodnocen jako nesnesitelný nafoukanec, vysmívající se všemu a všem (Přísloví 21,24).
Ve staré češtině byla hrdost něčím ještě odpudivějším než pýcha, za níž, jak víme opět z Kralické bible, přichází zahanbení (Přísloví 11, 2). Časy se mění a s nimi i jazyk, a tak slovo hrdost dnes označuje vlastnost spíše žádoucí, ba připouští se i být na něco pyšný. Přece jen ale je slovo hrdost obtěžkáno významy spornými, a proto se mu raději vyhýbám.
Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Lepší než před čtyřmi roky
„Po celý svůj život je dnešní člověk sváděn, aby se vzdal důvěry ve vlastní myšlení.
Výzvy k větší národní hrdosti jdou zcela mimo mne. Nechci si totiž připisovat zásluhy, které nemám a chlubit se cizím peřím. Jistě i já patřím do historického společnosti Čechů a Češek, z nichž někteří vykonali dobré a krásné dílo a dosáhli i světového uznání. Jenže Novosvětskou symfonii jsem já nesložil, nevymyslel jsem slovo robot a ptydepe, ba ani kontaktní čočky nevynalezl.
Když mi někdo zvláště v cizině připomene, že ví o úspěších mých krajanů a cení si jich, je mi dobře a užívám si toho, že paprsek jejich slávy padl i na mne. Leč i v tomto případě před slovem hrdost dávám přednost slovu vděčnost. Na překladatele Bible kralické nejsem hrdý, ale jsem za ně vděčný, stejně jako za Antonína Dvořáka, Ottu Wichterleho, Karla Čapka a Václava Havla, abych jmenoval alespoň některé z množiny těch, mezi nimiž domov můj. A moc bych si přál, aby i ti, co přijdou po nás, mohli být vděčni za to, kde se narodili.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
